V náručí svírala balík zabalený do hadrů a tiskla si ho k hrudi, jako by v něm bylo něco křehkého a zakázaného zároveň.
Kláře Blažekové přeběhl po páteři mrazivý pocit — a s deštěm to nemělo nic společného.
Neznámá žena se roztěkaně rozhlédla kolem sebe, pak zamířila k prohlubni mezi hromadami průmyslového odpadu. Zastavila se. Sklonila hlavu k tomu, co držela v rukou. Na okamžik zaváhala, cosi tiše pronesla, ale vítr její slova okamžitě rozmetal —
A pak, jako by ji ten předmět pálil do dlaní, ho pustila.
Balík dopadl mezi černé pytle s odpadky.
Rychlými, trhavými pohyby na něj naházela několik menších pytlů, přetáhla přes ně rozmáčenou kartonovou krabici a bez dalšího ohlédnutí se rozběhla zpět k vozu. Motor zahučel, kola rozstříkla bláto do stran —
A auto zmizelo ve tmě.
Zůstal jen déšť.
A ticho, které po něm zůstalo.
Klára se ani nepohnula. Jen stála a počítala údery vlastního srdce. Strach se v ní přetahoval se zvědavostí.
Co může být natolik hrozné, že se toho někdo zbaví uprostřed noci?
Peníze? Kradené věci?
Jestli je to něco cenného… mohlo by to znamenat jídlo. Teplo. Možná i šanci přežít další týden.
Nakonec zvítězila nutnost.
Rozběhla se ke kupě odpadu, strhla z ní pytle a odstrčila promočenou krabici. Pod ní ležela měkká vlněná deka — na dotek jemná, očividně drahá, i když nasáklá vodou.
Opatrně se balíku dotkla.
Byl teplý.
A pohnul se.
Ruce se jí rozechvěly, když okraj přikrývky pomalu odhrnula —
Nocí se rozlehl pronikavý, zoufalý pláč.
Klára klesla do bláta na kolena.
Dítě.
Někdo vyhodil nemluvně mezi odpadky, jako by šlo o bezcennou věc.
Šok trval sotva vteřinu. Pak převzal vládu instinkt.
Klekla si blíž a zadívala se na drobnou, zarudlou tvářičku a malé tělíčko třesoucí se pod studeným deštěm.
„Ne… ne… kdo ti tohle mohl udělat?“ zašeptala ochraptělým hlasem.
Nevnímala špínu ani chlad. Rychle si svlékla kabát a dítě si přitiskla k hrudi, snažila se mu předat zbytky tepla, které v ní ještě zůstaly.
„Jsem tady… už jsem tady,“ opakovala tiše.
Pláč postupně zeslábl, jako by jejím slovům uvěřilo.
Když přerovnávala deku, prsty zavadila o něco tvrdého a studeného. Vytáhla silný stříbrný řetízek s obdélníkovým přívěskem.
Oblohu proťal blesk.
Vyryté jméno bylo v jeho světle zcela zřetelné.
BLAŽEK.
To nebylo jen obyčejné příjmení.
To znamenalo vliv. Titulní stránky novin. Skleněné mrakodrapy. Lidi, kteří si najímají ochranku, aby odháněla takové, jako je ona.
Mohlo by to být dítě některého z nich? Dědic?
Kláře se zatočila hlava.
Jak se může potomek takové rodiny ocitnout v odpadcích?
Znovu pohlédla do malé tváře v náručí a snažila se v ní najít odpověď.