Byl živý. Neporaněný.
Jen křehká existence a naprostá nevinnost.
„Ať jsi kdokoliv,“ zašeptala Klára pevně, „tohle si nezasloužíš.“
Stříbrný řetízek s přívěskem zasunula do kapsy, jako by tím stvrdila tichý slib.
Pak se vydala směrem k městu.
Neměla auto.
Neměla nikoho blízkého.
Neměla střechu nad hlavou.
Jediné, co měla, bylo odhodlání: tohle dítě dnešní noc přežije. Ne před jejíma očima nezemře.
Po chvíli se miminko znovu rozplakalo. Hladové, zoufalé naříkání jí projelo tělem – ten zvuk znala až příliš dobře.
Zastavila se pod přístřeškem zavřeného obchodu a vysypala obsah kapes. Pár mincí, několik pomačkaných bankovek. Úspory z posledních dní, nasbírané mezi odpadky.
Teplé ponožky.
Horký burger.
Chvíle, kdy by si mohla připadat zase jako člověk.
Podívala se na drobná ústa hledající potravu. Peníze sevřela v dlani tak silně, až ji zabolely klouby.
„Vyhrál jsi,“ zamumlala.
A zamířila do nepřetržitě otevřené lékárny.
Věděla, co ji čeká. Přesto vstoupila.
Zahalil ji proud teplého vzduchu. Prodavač zvedl hlavu a jeho výraz se během vteřiny změnil z lhostejnosti na znechucení.
„Vypadni. Nic nedáváme zadarmo. Ještě krok a volám policii.“
„Nežebrám,“ odpověděla Klára tiše, ale pevně, a instinktivně si přitiskla dítě blíž k hrudi. „Chci nakoupit. Mám peníze.“
Rozevřela dlaň s vlhkými mincemi.
Muž po krátké odmlce kývl dozadu. „Kojenecká výživa je tam. A nic tu nerozházej.“
Ceny ji udeřily jako rána pěstí.
Velké balení nepřipadalo v úvahu.
Střední taky ne.
Nakonec sáhla po nejmenší krabičce. Nejlevnější možné variantě. Vzala ji a cítila, jak jí v žaludku kručí, když zahlédla balíček sušenek poblíž pokladny.
Na okamžik zaváhala.
Jednu jedinou vteřinu téměř zvolila sebe.
Pak se dítě zavrtělo a tiše zakňouralo.
Klára polkla naprázdno. „To vydržíš,“ zašeptala svému žaludku. „Dneska půst.“
U pokladny vyskládala mince jednu po druhé. Přepočítávala je třesoucími se prsty.
Chybělo jí dvanáct korun.
Srdce se jí sevřelo panikou. Prodavač si otráveně povzdechl a natáhl ruku, aby zboží stáhl zpátky.
Zastavil se.
Možná zaslechl ten slabý dětský pláč.
Možná ho zasáhl její obličej – příliš mladý na takovou beznaděj.
„Nech to být,“ zamručel nakonec a odstrčil krabičku zpět k ní. „Běž. A nezdržuj.“
Neváhala ani vteřinu. Vyrazila ven dřív, než si to mohl rozmyslet.
Tu noc ve svém provizorním přístřešku z kartonu připravila mléko a dítě nakrmila. Pilo hltavě, jako by šlo o všechno.
A ono šlo.
Když konečně usnulo, Klára zůstala vzhůru. V dlani svírala řetízek se jménem Blažek.
„Zítra,“ vydechla do tmy, „půjdeme k tomu domu. A já zjistím pravdu.“
VEČÍREK
Ráno bylo nečekaně jasné. Déšť ustal a vzduch voněl svěže.
Klára šla dlouhé hodiny směrem k vilové čtvrti v kopcích, kde za vysokými zdmi začínal jiný svět.
Když konečně dorazila k Blažkově vile.