Irena Mlynářová se nadechla, jako by chtěla ještě něco dodat, ale Michaela ji už skoro nevnímala. V hlavě jí doznívala jiná věta, jiný příběh – o druhém manželství, o rozvodu, o nečekaném setkání s Jiřím Kratochvílem. Nedokázala si představit, že by někdy po svém boku chtěla jiného muže než Martina Kováře. Ta představa jí připadala cizí, téměř nepřípustná.
Jenže jednoho rána se postavila před zrcadlo a zarazila se. Žena, která na ni hleděla zpět, jí byla téměř neznámá. Pohled bez jiskry, pleť unavená, vrásky hlubší než dřív. Kam zmizela ta energie? Tohle má být všechno, co z ní zůstalo?
„Dost,“ vyslovila nahlas, až se sama lekla vlastního hlasu. „Takhle už ne, Michaelo Navrátilová.“
Za hodinu seděla v kadeřnickém salonu.
„Tak co s tím provedeme?“ usmála se kadeřnice s nápadně růžovými vlasy.
Michaela se na okamžik odmlčela, pak se zhluboka nadechla. „Změňte mě. Klidně úplně.“
Když večer dorazila Gabriela Bednářová s taškami plnými nákupu, zůstala stát mezi dveřmi.
„Mami? To… tvoje vlasy!“
Michaela si přejela rukou po krátkém střihu v moderním popelavém odstínu. „Co na ně říkáš?“
„Vypadáš skvěle! Úplně jinak. Mladší.“
„A taky se tak cítím,“ přikývla tiše Michaela. „Napadlo mě… co kdybychom byt trochu oživily? Vždycky jsem chtěla světlé stěny místo těch tmavých tapet.“
Gabriela ji bez váhání objala. To prosté gesto v Michaele probudilo dávno zapomenuté teplo.
Začala maličkostmi. Přihlásila se do počítačového kurzu v knihovním klubu, o kterém mluvila Irena. Pak přišla na řadu rekonstrukce – světle modré zdi, nové skříňky, vyřazení harampádí, které léta jen zabíralo místo.
„Paní Navrátilová, dneska záříte,“ poznamenal jednou Daniel Petříček, lektor kurzu. „Stalo se něco hezkého?“
„Udělala jsem pořádek,“ zasmála se. „Dokonce jsem objevila svoje staré kresby. Před dvaceti lety jsem docela ráda malovala.“
„Tak proč s tím znovu nezačít?“ navrhl. „Máme tu i výtvarný ateliér.“
A tak začala znovu. Nejprve opatrně, s pochybnostmi, ale brzy s rostoucí chutí. Její akvarely – plné barev, lehce snové – si překvapivě získaly pozornost organizátorů místní výstavy.
„Měla jsi vidět jeho výraz,“ vyprávěla nadšeně dceři po vernisáži. „Daniel Petříček se na moje obrazy díval, jako by přede mnou stál nějaký slavný mistr.“
Gabriela ji sledovala se zvláštním úsměvem. „Mami… a nemůže to být tak, že se mu nelíbí jen ty obrazy?“
Michaela se rozesmála. „Ale prosím tě. To je jen zdvořilost.“
Jenže když večer ležela v posteli, přistihla se, že o té možnosti přemýšlí. Bylo by to skutečně tak nemožné?
O pár dní později se vracela z obchodu, ruce plné tašek. Klíče nemohla v kabelce nahmatat a právě v tu chvíli jí zazvonil telefon.
„Ano, Gábi, na zítřek nezapomínám,“ přidržela si mobil mezi ramenem a uchem. „Upeču svoje slavné koláčky, neboj.“
Na druhém konci se ozvalo zaváhání. „Mami… něco se stalo.“
„Co je?“ konečně otevřela dveře.
„Volal táta.“
Michaela zůstala stát na prahu. Tři roky. Tři dlouhé roky od chvíle, kdy za sebou zavřela dveře a odešla. Od té doby přišlo jen pár strohých zpráv přes právníka kvůli majetku.
„A co chtěl?“ zeptala se klidněji, než čekala.
„Ptal se na tebe. Říkal, že by se rád setkal.“
Pomalu položila tašky na kuchyňský stůl a rozhlédla se kolem sebe. Světle modré stěny, bílé skříňky, ručně malované kachličky, které si s radostí vybírala. Tuhle proměnu Martin Kovář nikdy neviděl.
„Mami? Slyšíš mě?“
„Ano. Jen přemýšlím,“ odpověděla a lehce se usmála. „Vyřiď mu, že o zdvořilostní návštěvy nestojím.“
„On říkal ještě něco,“ dodala Gabriela opatrně. „S Terezou Blažekovou se rozešli. Už před pár měsíci.“
V Michaele se cosi pohnulo. Ne bolest – ta dávno otupěla – spíš překvapení. Dřív by jí taková zpráva obrátila svět vzhůru nohama. Teď v ní vzbudila jen zvědavost.
„A proto si najednou vzpomněl, že existuji?“ zeptala se tiše, aniž by si byla jistá, komu tu otázku vlastně klade.