„Prý si byl dnes nakoupit,“ dodala ještě Gabriela Bednářová do telefonu. „To je od něj docela milé.“
„To tedy,“ odpověděla Michaela Navrátilová klidně.
„Mami, mluvil nějak… zvláštně,“ pokračovala dcera tišším hlasem. „Přišel mi unavený. Jako by najednou zestárl.“
„Tři roky dokážou člověka změnit,“ pokrčila Michaela rameny. „Nikdo z nás nemládne. Jestli si chce promluvit, ví, kde mě najde. Číslo mám pořád stejné.“
Hovor ukončila a zůstala chvíli stát u zrcadla v předsíni. Zadívala se na svou tvář bez přikrášlení. Jemné vrásky kolem očí už neskrývala, šediny nechávala volně prorůstat tmavými vlasy. Nepůsobila mladší – ale v jejím pohledu se usadil klid, který tam dřív chyběl. A možná i něco navíc. Nadhled.
Martin Kovář zavolal až večer. Michaela seděla stočená v novém houpacím křesle, nohy pod sebou, a četla si. Telefon zazvonil právě ve chvíli, kdy se začetla do napínavé kapitoly.
„Míšo?“
Jeho hlas ji na okamžik přenesl zpátky v čase. Byl známý do posledního tónu – a přesto cizí.
„Ahoj, Martine,“ zavřela knihu a položila ji na stolek. „Gabriela říkala, že ses chtěl ozvat.“
„Ano… já…“ zarazil se. „Nemohl bych se stavit osobně? Po telefonu se mi o tom mluví špatně.“
Na okamžik zaváhala, pak pohlédla na hodiny. „Zítra v šest večer? Dřív nemůžu, mám program.“
Tím programem bylo pravidelné setkání s ženami z výtvarného ateliéru, které se postupně stalo její malou tradicí. A po něm měl přijít Daniel Petříček – už dávno nebyl jen lektorem z počítačového kurzu. Vlastně si stále nebyla jistá, jak jejich vztah pojmenovat. Přítel? Blízký člověk? Pokaždé, když o tom přemýšlela, pocítila lehké rozpaky.
„Jasně,“ odpověděl Martin, v hlase sotva znatelný stín zklamání. Dřív by protestoval, hledal jiný čas. A ona by všechno přizpůsobila. Teď už ne.
Následující den utekl rychle. Michaela si vědomě zakázala chystat se na schůzku víc, než bylo nutné. Neupekla nic zvláštního, nešla ke kadeřnici, neotevřela skříň s „lepšími“ šaty. Oblékla si pohodlné domácí kalhoty a měkký kardigan, ve kterém se cítila sama sebou.
Přesně v šest se ozval zvonek.
Když otevřela, musela si muže na prahu vteřinu prohlížet, aby ho poznala. Martin pohubl, tváře měl propadlé a ramena svěšená. Jeho kdysi jistý postoj byl pryč. Pleť měl zašedlou, oči unavené.
„Pojď dál,“ ustoupila stranou.
Vstoupil opatrně, jako by překračoval cizí území. Rozhlížel se po předsíni, po světlých stěnách, po novém nábytku.
„Tady je to… úplně jiné.“
„Ano,“ přikývla. „Udělala jsem si to podle sebe. Pojď do kuchyně, voda už se vaří.“
Šel za ní a rozhlížel se s téměř muzeální pozorností. Zastavil se u několika akvarelů v jednoduchých rámech.
„Tohle jsi malovala ty?“
„Ano,“ postavila před něj hrnek s čajem. „Minulý měsíc jsem měla malou výstavu v městské galerii.“
Posadil se a dál si prohlížel prostor zalitý světlem.
„Je tu… vzdušněji,“ poznamenal tiše.
„Protože jsem si konečně dovolila mít věci tak, jak chci já,“ pousmála se. „Tak povídej. Jak se ti daří?“
Martin si promnul dlaně. „Není to jednoduché. S Terezou Blažekovou jsme to ukončili. Ukázalo se, že toužila po dítěti. A já…“
„Ty už sis svou roli otce splnil a znovu začínat nechceš,“ doplnila klidně.
Přikývl a zvedl k ní pohled. „Míšo, já jsem si uvědomil—“
Zvonek ho přerušil.
Michaela se omluvně usmála a pohlédla na hodiny. „Čekám ještě jednu návštěvu.“
„Opravdu?“ zamračil se lehce. „Nehodí se to?“
„Vůbec ne,“ odpověděla a zamířila ke dveřím.
Když otevřela, rozzářila se. „Danieli, pojď dál!“
Do předsíně vstoupil štíhlý, prošedivělý muž s výraznýma hnědýma očima a přátelským úsměvem. V ruce držel kytici lučních květů a láhev vína.
„Promiň, že jdu takhle bez ohlášení,“ podal jí květiny, než si všiml další postavy v bytě. „Nečekal jsem, že máš společnost.“
„Seznamte se,“ řekla Michaela a krátce přivoněla ke květům. „Daniel Petříček… a tohle je Martin Kovář, můj bývalý manžel.“
Muži si potřásli rukou a Michaela si všimla, jak se Martin při Danielově pevném, sebejistém stisku nepatrně napřímil.