Sedávala pak tiše u stolu, popíjela čaj a o dortech nepadlo ani slovo. Renata Mladýová čekala, že se Adéla Vaceková přece jen zmíní, že se znovu nabídne s pomocí nebo alespoň projeví zvědavost. Jenže nic takového nepřišlo. To mlčení bylo vlastně správné, vychované — a přesto ji zvláštním způsobem popichovalo, jako drobný kamínek v botě.
Mlčel i Michal Navrátil. Uměl vyčkávat. V tomhle byl celý po svém otci, který už osm let nebyl mezi nimi. Renata si občas uvědomila, že právě tuhle klidnou trpělivost na synovi miluje nejvíc. A zároveň ji tím někdy dovede podráždit — tím svým tichým, neústupným klidem.
Tři dny před oslavou se pustila do pečení.
V pátek večer vložila do trouby první plech sněhových korpusů. Starší plynová trouba hřála nerovnoměrně, to věděla dávno, ale vždycky si s ní dokázala poradit. Nastavila teplotu podle receptu — sto deset stupňů — a odešla do obýváku pustit si zprávy.
Když se po dvou hodinách vrátila, korpusy měly na povrchu hezkou zlatavou barvu. Uvnitř však zůstaly mazlavé, lepivé jako karamel.
Ukrojila kousek, ochutnala, zavřela oči a bez váhání ho vyhodila. Znovu si pročítala recept, řádek po řádku. Usoudila, že chyba bude v teplotě, a přidala dvacet stupňů navíc. V sobotu ráno vyndala druhou várku. Povrch byl lepší, pevnější, ale střed zůstal stejně nedopečený, navrch lehce připálený.
Vzala do ruky telefon. Najela na kontakt s písmenem „M“. Michal. Říct mu, že se jí nedaří upéct obyčejné korpusy? Zaváhala. Ne. Telefon odložila zpátky na stůl.
Místo toho zavolala Lence Navrátilové, která v osmdesátých letech pekla snad na každou rodinnou příležitost.
„Renato, ty korpusy se musí sušit při osmdesáti stupních, minimálně šest hodin,“ vysvětlovala Lenka. „A ořechy si předem opraž.“
„O ořeších jsi mi nikdy neříkala.“
„Protože ses nikdy neptala,“ odpověděla klidně.
Renata zavěsila a hned se pustila do opékání ořechů. Jenže u toho zároveň myla nádobí a myšlenkami byla jinde. Výsledkem byly ořechy tmavší, než měly být. V kuchyni se rozlil tak silný pach, že sousedka zezdola zazvonila a opatrně se zeptala, jestli se něco nepřipálilo.
Do sobotního večera měla tři použitelné korpusy a dva hrnce krému. Ten se však nepovedl — byl řídký, protože z úsporných důvodů koupila nízkotučné máslo. Vložila hrnce do lednice a doufala, že krém ztuhne.
Neztuhl.
Neděli věnovala huspenině a rybímu aspiku. Huspeninu vařila přes noc, to byla její jistota, tam se omylu nebála. Aspik také vyšel přesně tak, jak měl — ryba se nerozpadla, želatina držela pevně. Trochu se jí ulevilo a znovu se odhodlala k dortům.
Krém připravila znovu, tentokrát z poctivého másla. Šlehala dlouho a důkladně. Vznikla hustá, hladká hmota s vůní vanilky a sotva znatelným tónem koňaku. Ochutnala lžičku a konečně byla spokojená. Začala vrstvit: korpus, krém, korpus, krém. Dort rostl do výšky, trochu nakřivo, ale působil majestátně. Dívala se na něj s pocitem zadostiučinění, jaký člověk má, když ví, že obtížný úkol zvládl vlastníma rukama.
Druhý dort začala sestavovat v pondělí večer, den před oslavou. Únava se hlásila o slovo. Ruce ji bolely, záda pálila a v kuchyni se mísily všechny možné vůně — přepálené máslo, ocet zelných koláčků, vanilka, cibule. Tři noci pořádně nespala.
Adéla přijela kolem sedmé. Zavolala předem, že pomůže s přípravou stolu, s talíři a příbory. Renata otevřela dveře, přejela ji pohledem a o dortu se nezmínila, ačkoli si všimla, že Adéla po hotovém kuse na stole pokukuje.
„Vypadá nádherně,“ poznamenala Adéla tiše.
„Ještě budu dělat druhý.“
„Opravdu je nutný? Tenhle by mohl stačit.“
„Čtyřicet lidí,“ odsekla Renata krátce. „Raději připrav talíře.“
Adéla beze slova rozkládala porcelán. Renata mezitím dokončovala druhý dort. Pohybovaly se po kuchyni každá na svém území, jako dva státy oddělené neviditelnou hranicí, kterou tvořil dřez.
„Paní Mladýová,“ ozvala se Adéla opatrně, když nesla do obýváku příbory, „na tom prvním dortu vám trochu sjíždí krém. Tady vpravo.“
Renata přistoupila blíž. Měla pravdu. Pravý bok se lehce propadal a krém po něm stékal v tenkém světlém proužku.
„Dám ho vychladit. Ztuhne.“
„V lednici už moc místa není, je tam huspenina…“
„Postavím ho na balkon. V noci je chladno.“
Adéla jen přikývla. Nikdy se nehádala. Řekla svůj názor jednou, tiše, a pokud nebyl přijat, ustoupila. Ta vlastnost Renatu současně dráždila i odzbrojovala.
Tu noc téměř nespala. Ležela a poslouchala bzučení lednice i nárazy větru do oken. V duchu si přehrávala následující den: příchod hostů, jejich obdivné pohledy na prostřený stůl, otázky, zda všechno připravila sama. A ona odpoví: „Ano, jako vždy.“ A bude to pravda.
V úterý vstala už v šest.
Nejdřív zamířila na balkon. Dort stál na stoličce, zakrytý igelitem. Noc byla chladnější, než čekala, krém sice zpevnil, ale pravá strana zůstala mírně sesunutá. Nožem ji opatrně zarovnala a přidala zbytek krému. Výsledek byl přijatelný.
V devět zazvonil telefon. Michal se ptal, zda má přijet dřív.
„Buď tu ve čtyři. Pomůžeš mi s nábytkem.“
„Mami, Adéla chtěla přivézt—“
„Ať přijede s tebou ve čtyři,“ přerušila ho.
Na okamžik se odmlčel. „Dobře.“
Hosté měli dorazit kolem šesté. Renata stála u sporáku už deset hodin v kuse. Koláčky se povedly, dozlatova upečené, ty zvládala i poslepu. Bramborový salát nakrájela na drobné, úhledné kostky, majonézu přidala s mírou. Huspenina se leskla a zdobily ji kolečka mrkve. Aspik byl rozdělen do malých misek, ryba prosvítala skrz želé jako obrázek pod sklem.
Potíž nastala u plněných paprik. Vložila je do trouby ve tři odpoledne, ale zapomněla přepnout program. Místo sto osmdesáti stupňů se pekly jen při sto dvaceti. V šest byly stále nedotažené, rýže uvnitř křupala mezi zuby. Ochutnala, zamračila se a zvýšila teplotu. Nezbývalo než doufat, že do osmi změknou.
Michal dorazil přesně ve čtyři, jak bylo domluveno. Adéla šla vedle něj. Přesunuli nábytek, natáhli ubrus, rozestavili sklenice. Adéla pracovala rychle a tiše, bez zbytečných otázek. Jen jednou se zeptala, kam má dát květiny, které přivezla — bílé chryzantémy v obyčejné skleněné váze.