Květiny byly prosté, ale působily důstojně.
„Dejte je do rohu,“ rozhodla Renata Mladýová klidně.
Adéla Vaceková beze slova vázu přenesla tam, kam jí bylo řečeno.
Hosté přicházeli v dobré náladě, obtěžkaní taškami, dárkovými balíčky a lahvemi vína. Monika Rychlýová dorazila se svým manželem Romanem Kovářem, který jako obvykle spíše mlčel, než aby se zapojoval do hovoru. Z práce přišli tři Michalovi kolegové – mladí muži s krátkými účesy a hlasitým smíchem, který zaplnil předsíň ještě dřív, než si stačili zout boty. Martin Řezník, přítel z vysokoškolských let, přišel pozdě, jak bylo jeho zvykem, a s omluvným úsměvem podával láhev kvalitního vína. Irena Urbanová, Adélina matka, měla na sobě béžové šaty; dceru políbila na tvář a směrem k Renatě jen zdvořile přikývla.
Stůl působil slavnostně a plně. Renata po něm přejela pohledem a v hrudi ji zahřál známý pocit uspokojení – podobný tomu, který zažívala po vydařené školní akci, když vše běželo podle plánu a ředitel jí věnoval uznalý pohled.
„Renato Mladýová, to jste chystala sama?“ podivila se Monika Rychlýová, už s rukou nataženou po koláčku.
„Ano, všechno,“ odpověděla Renata stručně.
„To je obdivuhodné. Muselo to dát práce.“
První hodiny probíhaly hladce. Koláčky mizely z talířů rychlostí, která Renatu těšila, salát byl chválen, aspik se rozděloval s hořčicí a doprovázel jej souhlasný šum. Renata seděla na čele stolu – nikdo ji tam výslovně neposadil, ale židle na tom místě připadla jí a nikomu to nepřišlo zvláštní. Michal byl o něco dál, vedle Adély, a tiše si spolu něco šeptali.
Pak se ozvala otázka na hlavní chod.
Plněné papriky vyndala Renata z trouby přesně ve dvacet hodin. Na pohled vypadaly v pořádku – slupka změklá, omáčka hustá a lesklá. Rozložila je na mísu a přenesla mezi hosty.
Jako první ochutnal Martin Řezník. Zakousl se, pomalu žvýkal a pak velmi opatrně položil příbor.
„Renato,“ začal obezřetně, „ta rýže je… záměrně takhle na skus?“
„Prosím?“ zvedla obočí.
„Trochu křupe.“
„Tak to má být,“ odvětila bez zaváhání, přestože jí žaludkem projel ledový pruh nejistoty.
Vzala si papriku z mísy a sama ochutnala. Rýže byla tvrdá. Ne lehce, ale zřetelně. Sousto polkla jen s námahou. Michalovi kolegové si mezi sebou vyměnili rychlý pohled.
„Je to v pořádku,“ zopakovala pevně. „Jezte.“
Jedli. Bez nadšení, ale slušně. Adéla do své porce sotva řízla. Irena Urbanová papriku tiše dojedla a mlčela – a to mlčení bylo výmluvnější než kritika.
Později přišel na řadu dort. Renata jej přinesla sama, oběma rukama pevně svírajíc podnos. Vysoký, zdobený krémovými spirálami a posypaný mletými ořechy po obvodu, působil trochu starosvětsky, téměř pohlednicově, ale domácky.
Michal sfoukl svíčky, ozval se potlesk. Renata vzala nůž.
Čepel pronikala těžko. Horní vrstva povolila, druhá však kladla odpor, jako by byla pružná. Zatlačila víc. Dort se posunul ke straně a krém na pravém boku – ten, který ráno tolik upravovala – se začal sunout dolů. Pokusila se jej zachytit prsty, jenže studená hmota jí vyklouzla a kus se oddělil s tlumeným, vlhkým zvukem.
U stolu se rozhostilo ticho.
Renata hleděla na rozpadlou strukturu před sebou. Vnitřní vrstvy nebyly světlé a nadýchané, jak měly být, ale nažloutlé a hutné, skoro jako špatně upečená omeleta. Došlo jí, že korpus vysušila příliš. Uvědomění bylo ostré a neúprosné.
„To nic,“ ozval se Michal lehce, až příliš lehce. „Dort je pořád dort. Hlavně že chutná.“
Nechutnal tak, jak měl. Poznala to z tváří. Nikdo neodsunul talíř, nikdo se nezašklebil, ale také nikdo nepožádal o druhý kousek. Ořechy měly nahořklý tón, těsto se drolilo a krém byl přeslazený, s podivnou pachutí nedostatečně vysušených bílků.
Renata seděla vzpřímeně, tvář klidnou. To uměla – zachovat výraz i tehdy, když se porada zvrtla nebo když ji někdo veřejně kritizoval. Pod stolem se jí však třásly ruce, a tak je přitiskla ke kolenům.
Adéla mezitím tiše vstala a odešla z místnosti, jako by si jen potřebovala odskočit. Renata ji nesledovala. Pohled upřela jinam, kde Martin Řezník už doléval víno a vyprávěl historku, aby rozptýlil napětí.
Asi po půlhodině se atmosféra znovu uvolnila. Víno pomohlo, rozhovory zesílily a nepříjemný moment se pomalu rozpustil.
Pak zazvonil zvonek.
Adéla otevřela. Renata se otočila.
Ve dveřích stál mladík s dvěma objemnými taškami a krabicí.
„Objednávka pro Adélu Vacekovou,“ oznámil.
Adéla převzala balíky, poděkovala a zavřela.
„Co to má znamenat?“ zeptala se Renata a její hlas zněl ostřeji, než zamýšlela.
„Zavolala jsem do restaurace, když jste seděli u stolu,“ odpověděla Adéla vyrovnaně. „Přivezli pečené kuře se zeleninou a plov. Mělo by to stačit pro všechny.“
„Nikdo tě o to nežádal.“
„Vím.“
Chvíli na sebe hleděly. V Renatě stoupalo cosi těžkého – směs studu a hněvu namířeného proti sobě samé.
„A dort,“ dodala Adéla klidně. „Upekla jsem si jeden předem. Pro jistotu. Je v té krabici. Můžeme ho dát na stůl, ať si každý vybere.“
„Pro jistotu,“ zopakovala Renata tiše.
„Ano.“
To sousloví zaznělo bez triumfu, bez výčitky. A právě proto zasáhlo přesně.
Po krátké pauze Renata přikývla. „Tak ho přines.“
Adéla otevřela krabici. Uvnitř stál třípatrový dort potažený lesklou polevou barvy hořké čokolády, ozdobený čerstvými plody a jemnou zlatou linkou kolem každého patra. Působil střídmě, elegantně, bez jediné chyby.
Monika Rychlýová nakoukla do kuchyně a vydechla úžasem. „Odkud je? To jste dělala vy?“
„Adéla,“ odpověděl Michal z prahu, se sklenicí v ruce. Na jeho tváři bylo patrné ulehčení, které se snažil skrýt.
Když nový dort přinesli do jídelny, ozval se skutečný potlesk. Kuře se zeleninou zmizelo během chvíle, plov se podával s chlebem a Martin Řezník už znovu doléval víno a pronášel další z přípitků.