„Ani se neopovažuj vystrčit nos z pokoje, ty drzá holko! Jestli se tam ukážeš, uvidíš, co se stane!“ zasyčela tchyně jedovatým hlasem.
„A to myslím vážně!“ Jana Kovářová se otočila tak prudce, až se jí zatřpytily náušnice posázené kamínky a po stěnách přelétly odlesky světla. „Nechci tě ani zahlédnout, dokud tu budou Kratochvílovi! Zůstaň ve svém kutlochu a buď zticha!“
Hana Malířová stála u pootevřených dveří do kuchyně, prsty křečovitě svírala utěrku. Štěrbinou sledovala, jak tchyně rovná vázu s umělými růžemi na konferenčním stolku, uhlazuje ubrus a kontroluje, zda jsou skleničky na podnose seřazené přesně do jedné linie.
„Mami, uklidni se…“ pokusil se zasáhnout Pavel Krejčí, ale Jana Kovářová ho umlčela mávnutím ruky, jako by odháněla obtížný hmyz.
„Ještě by mi chybělo, abych se před lidmi ztrapnila! Přijdou Kratochvílovi, uvidí tu…“ zarazila se a hledala výraz, který by vystihl její pohrdání, „uvidí ji – a co si asi pomyslí? Že si můj syn vzal první, která šla kolem?“
Hana tiše dovřela dveře. Třásly se jí ruce, ale nutila se dýchat pomalu a pravidelně. Tři roky. Už tři roky žije v tomhle bytě na pražské Pankráci a pokaždé, když se chystá návštěva, je uklizena stranou, jako by byla trapným tajemstvím. Jako vadné zboží, které se nesmí vystavit na odiv.
Za chvíli zazvonil zvonek. Z obývacího pokoje se ozval přehnaně vřelý hlas tchyně, cinkání sklenic a smích. Pavel se smál tím svým společenským smíchem, který doma nikdy nepoužíval.
Hana stála u okna ve svém malém pokoji – „díře“, jak mu Jana Kovářová s oblibou říkala – a dívala se na večerní město.
Říjnové šero rychle houstlo. V oknech protějších domů se postupně rozsvěcela světla a Hanu napadlo, kolik žen asi stojí za těmi okny stejně jako ona – schované před cizími pohledy, neviditelné ve vlastním domově.
Vyrostla v Šumperku v obyčejné rodině. Otec pracoval ve výrobním závodě, matka byla knihovnice. Po střední škole odešla do Prahy, pronajala si malý pokoj na okraji města a nastoupila jako recepční do soukromé zubní ordinace. Právě tam potkala Pavla. Přišel na ošetření, byl pozorný, vtipkoval, pozval ji na kávu. Tehdy se zdál jiný. Anebo jen viděla to, co vidět chtěla?
„Hani, přines ještě led!“ ozval se z obýváku Pavelův hlas – tónem, jakým se oslovuje personál.
Vyndala z mrazáku zásobník s kostkami ledu a vyšla mezi hosty. V místnosti se mísila vůně drahého parfému s koňakem. Manželé Kratochvílovi – elegantní, distingovaný pár v letech – seděli u stolu. Jana Kovářová vedle nich doslova zářila.
„Á, naše malá pomocnice,“ pronesla tchyně, aniž by se na ni podívala. „Polož to sem a běž zpátky.“
Stanislava Martinecová, žena kolem šedesátky s chladným pohledem, si Hanu přeměřila od hlavy k patě.
„Kdo to je? Nová hospodyně?“
Vzduch v místnosti jako by ztěžkl. Hana postavila nádobu s ledem na stůl a zvedla oči. Pavel se tvářil, že je nesmírně zaujatý svým telefonem. Jana Kovářová nasadila křečovitý úsměv.
„Ale kdepak, Stanislavo. To je… vzdálená příbuzná. Občas nám pomůže s domácností.“
Příbuzná. Manželka jejího syna – degradovaná na „vzdálenou příbuznou“.
V Hane něco tiše cvaklo. Nenápadně, ale nevratně. Pomalu si otřela ruce do zástěry, rozvázala ji a pečlivě složila přes opěradlo židle.
„Jsem jeho žena,“ řekla klidně, zřetelně. „Pavlova manželka. Už tři roky.“
Jana Kovářová vyskočila tak prudce, až převrhla šálek s kávou. Tmavá tekutina se rozlila po ubruse.
„Ty… jak se opovažuješ! Okamžitě zmiz z obýváku!“
„Ne,“ zavrtěla Hana hlavou. „Už nikam nepůjdu. Mám dost toho, že se musím schovávat ve vlastním bytě.“
Pavel konečně vzhlédl. V jeho tváři se mísilo podráždění, rozpaky i cosi dalšího – strach z matčiny reakce.
„Hano, nedělej scénu. Vrať se do pokoje, promluvíme si později.“
„Později?“ hořce se pousmála. „Tři roky poslouchám to tvoje ‚později‘. Až nebude maminka doma. Až tu nebudou hosté. Až půjde spát… Na žádné další později už čekat nebudu.“
Kratochvílovi seděli ohromeně, zjevně na takový vývoj večera nebyli připraveni. Jana Kovářová zrudla vzteky.
„Vzala jsem tě pod střechu ze soucitu! Oblékla, nakrmila, a ty se mi takhle odvděčíš?“
„Ze soucitu?“ Hanin hlas zesílil. „Jsem tady proto, že si mě váš syn vzal. A od prvního dne jste se postarala o to, abych si připadala jako služka, ne jako člen rodiny.“
V předsíni popadla kabelku a sáhla po kabátu. Ruce se jí znovu roztřásly, ale tentokrát to nebyl jen strach – byl to i vztek a podivný pocit úlevy, protože věděla, že po tomhle večeru už nic nebude jako dřív.