Tentokrát se jí však ruce netřásly strachem, ale přívalem adrenalinu. Hněv se mísil s podivnou lehkostí, jako by ze sebe právě shodila těžký kabát.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ vyhrkl Pavel Krejčí a vyskočil ze židle tak prudce, až to zaskřípalo. „Zbláznila ses?“
Hana Malířová se na prahu ještě otočila. Zadívala se na muže, který jí kdysi nosil tulipány a četl básně, když spolu seděli na lavičce u řeky. Na toho, jenž jí sliboval ochranu a oporu. A který sotva čtrnáct dní po svatbě bez mrknutí oka přikývl své matce, když o ní mluvila jako o „výpomoci v domácnosti“.
„Už vám nebudu dělat služku,“ řekla klidně, ale pevně. „A vaše tajemství si nechte taky pro sebe. Žijte si, jak uznáte za vhodné.“
Dveře zapadly tiše, přesto s konečnou platností. Na chodbě domu to páchlo barvou a někde z bytu se linula kočičí vůně steliva. Hana se opřela zády o studenou zeď a na okamžik zavřela oči. Srdce jí bušilo tak silně, až ji bolelo na hrudi.
Vytáhla mobil a vyhledala kontakt na Evu Mlynářovou – jedinou kamarádku, s níž si během tří let manželství dokázala udržet spojení.
„Evi… můžu k tobě přijet? Jen na pár dní… ano… něco se stalo.“
Metro na Můstku bylo přeplněné. Lidé do sebe naráželi, mokré kabáty se lepily na cizí paže, někdo jí neomaleně šlápl na botu. Ve vzduchu visel pach vlhkosti a levné kávy z automatu. Hana ten pach nasála zhluboka. Připomínal jí obyčejný život – svět, kde si každý hledí svého a nikdo nemusí předstírat dokonalost.
Ve vagónu bylo dusno. Držela se tyče u dveří a v tmavém skle sledovala svůj odraz. Jednatřicet let. Vlasy stažené do culíku, bledá tvář, pod očima stíny. Kdy se naposledy podívala do zrcadla bez toho, aby přemýšlela, jestli je dost nenápadná?
Telefon zavibroval. Pavel. Pět zmeškaných hovorů během pár minut. Bez váhání jej umlčela.
Eva bydlela na Jižním Městě v obyčejném paneláku. Otevřela jí v teplácích a vytahaném tričku, beze slov ji pevně objala.
„Čaj, nebo rovnou něco ostřejšího?“ zkusila odlehčit situaci.
„Zatím čaj,“ odpověděla Hana a sesunula se na starší pohovku. „Na opíjení nemám sílu.“
Eva přinesla dva hrnky, usadila se těsně vedle ní a přitáhla si nohy pod sebe. „Tak povídej.“
Hana začala opatrně – popisem dnešního večera, návštěvy u Kratochvílových a poznámek Jany Kovářové. Jenže slova se brzy rozběhla sama, jako když praskne hráz. Vyprávěla, jak ji tchyně od počátku přehlížela – prý není z jejich prostředí, nemá správné známosti, pochází z malého města. Zpočátku se jí Pavel zastával, ale postupně stále častěji přikyvoval matce. A ona se nenápadně proměnila v někoho, kdo vaří, pere a uklízí, zatímco při návštěvách zůstává zavřená v ložnici, aby „nedělala ostudu“. Jednou jí Jana Kovářová dokonce řekla: „Raději zůstaň stranou.“ A Pavel mlčel.
„Proč jsi mi o tom nikdy neřekla?“ stiskla jí Eva dlaň.
„Styděla jsem se,“ přiznala Hana a horký čaj jí popálil jazyk. „Všichni mi záviděli – byt v centru Prahy, vzdělaný manžel, kultivovaná rodina. Co jsem měla říct? Že se doma cítím jako kus nábytku?“
Eva nic nenamítala, jen ji držela za ruku. Za okny hučelo večerní město, dole na ulici někdo venčil psa a z vedlejšího vchodu se ozvalo bouchnutí dveří.
„Zůstaň tady, jak dlouho budeš potřebovat,“ řekla nakonec tiše. „Něco vymyslíme.“
Hana tu noc neusnula. Ležela na rozkládací posteli a hleděla do stropu. Přemítala o tom, jak ještě před třemi lety věřila, že láska všechno spraví. Že se Pavel postaví na její stranu, že si na ni jeho matka zvykne. Jenže lidé se nemění, pokud sami nechtějí. A Pavel zjevně nechtěl.
Ráno ji přivítalo dvaceti zmeškanými hovory od manžela. Krátce nato přišla zpráva od Jany Kovářové: „Nech těch scén a vrať se. Nedělej rodině ostudu.“
Hana mobil vypnula.
Eva odešla do práce a na stole nechala klíče s lístkem: „Lednice je plná, odpočívej.“ Hana si dopřála dlouhou sprchu – poprvé bez spěchu. Uvařila si kávu a sedla si k oknu. Na dvoře babičky venčily psy, maminky vedly děti do školky. Prostý, klidný svět bez přetvářky.
Otevřela notebook a našla svůj životopis, který tři roky neaktualizovala. Jana Kovářová jí kdysi důrazně naznačila, že pracovat nemusí – prý se o ni postarají. Tahle „péče“ se však ukázala jako zlatá klec.
Ještě před polednem rozeslala životopis do šesti soukromých klinik. Do večera přišly dvě odpovědi s pozváním na pohovor.
Telefon znovu zapnula až následující den.