„To myslíte vážně, paní Hano Kratochvílová, nebo máte každý pátek rodinné představení zdarma?“ vybuchl Petr Kovář a mrštil bílou obálku na kuchyňský stůl tak prudce, až se složenky rozjely po ubruse do všech stran.
Lucie Navrátilová sebou trhla. Obálka poskočila, převrátila se na bok a zastavila se až u cukřenky s naprasklým víčkem. Pět tisíc korun. Pro ně to nebyly drobné „na zmrzlinu“, ale sedm dní klidu bez počítání každé položky u pokladny.
„Co se stalo?“ zeptala se tiše, i když z jeho výrazu bylo patrné, že se pokazilo všechno, co se pokazit mohlo — a ještě něco navíc.
Petr se sesunul na stoličku, jako by mu podlomili kolena.
„Co se stalo? Moje matka se stala. Slaví šedesátiny. Událost století. Starší syn, Pavel Vaněk, samozřejmě zářící hvězda rodiny, téměř ministr bez portfeje. A já? Podle ní přívěsek s rukama, který celý život tápe. A víš, kdo za to prý může? Ty.“
Lucie před něj postavila sklenici vody, aniž by cokoli namítla.
„Řekla to takhle?“ zeptala se.
„Chceš přesnou citaci? Prosím. ‚Starší syn si matky váží, mladší mi dělá ostudu. Pavel má vedle sebe dámu na úrovni — a ty sis přivedl koho? Holku, co sbírá slevové body v supermarketu.‘ To ještě nebylo všechno. ‚Přivedl sis nuzáka a ještě si dovoluje rozdávat rozumy.‘ A pak klasika: žádný byt, žádné auto, žádná budoucnost. Stál jsem tam jak před domovní komisí.“
Lucii zabolelo u srdce. Ne tolik kvůli sobě, ale kvůli němu. Ta samozřejmost, s jakou ho dokázali shazovat, jako by to byla rodinná tradice.
„Možná ona jen—“
„Ne,“ přerušil ji ostře. „Neříkej, že je taková povaha. To není povaha. To je zvyk mluvit s lidmi, jako by byli špinavý hrnec.“
Posadila se naproti němu.
„Neomlouvám ji. Ale zítra je oslava. Když tam nepřijdeš, rozjede se druhé dějství. Telefonáty, výčitky… Monika Malířová to roznese po celé rodině, že jsme šetřili i na dárku a urazili oslavenkyni.“
Petr se ušklíbl. „A koho jsme ještě neurazili? Možná finanční úřad? Nebo sousedy pod námi? Já tam nechci. Ani na minutu.“
„Dobře. Tak nechoď. Po práci se tam zastavím sama, předám obálku, popřeju a zmizím. Žádné přípitky, žádné divadlo.“
Zvedl k ní pohled. „Proč bys to dělala?“
„Aby byl klid. Vyřízeno. Formálně.“
„Formálně máme skoro prázdnou lednici,“ zabručel. „Těch pět tisíc mělo jít na tvoje boty a zálohy.“
„Vím to.“
„Tak proč se zase snažíme tvářit slušně před lidmi, kteří nás za slušné nepovažují?“
Chvíli bylo ticho. Na sporáku tiše syčela konvice, venku se někdo marně pokoušel nastartovat auto a motor chrčel jako nachlazený traktor.
„Protože si to potřebuju ověřit sama,“ řekla nakonec Lucie. „Ne jen z tvého vyprávění.“
„Co přesně?“
„Že už to dál nemá smysl snášet.“
Dlouho ji pozoroval, pak se napil vody a bez veselí se pousmál. „Jak myslíš. Jen mi pak nevyčítej, že jsem tě nevaroval.“
„Nebudu.“
„A ještě něco. Jestli Monika začne svůj med s jedem, neusmívej se a nemlč.“
„Hm.“
„Vážně. Máš tendenci se usmívat, když tě někdo ponižuje.“
„To je obrana.“
„Špatná. Jako antivirus, co vpustí virus dovnitř.“
Tentokrát se zasmála. „Děkuju za romantické přirovnání.“
„Romantika v rámci rozpočtu,“ pokrčil rameny.
Druhý den si v práci vyprosila odchod o hodinu dřív. Vedoucí sestra sice ohrnula rty, ale při slově „jubileum“ změkla — to slovo pro ni mělo téměř posvátný význam.
Venku padal drobný, nepříjemný déšť. Lucie se zastavila u stánku s květinami.
„Potřebuju něco důstojného a cenově rozumného,“ řekla prodavačce.
„To jste právě popsala celý můj život,“ povzdechla si žena a ukázala na chryzantémy. „Vydrží, vypadají dobře a nejsou náročné.“
„Takový charakter bych brala.“
„Ten mají jen květiny a občas pokladní,“ odvětila prodavačka filozoficky.
Lucie zaplatila a s kyticí nastoupila do autobusu. Někdo hlasitě řešil rekonstrukci koupelny, vedle ní kluk hlučně kousal chipsy. Všechno běžné, jen jí v žaludku ležela nepříjemná tíha.
Před domem Hany Kratochvílové stála tři auta. Jedno z nich — černé SUV Moniky a Pavla — se lesklo jako reklama na cizí úspěch. Ve vchodě se mísila vůně parfému s pečeným masem a cibulkou. Z bytu se ozýval smích.
Zazvonila.
Hluk na okamžik ustal, pak cvakl zámek. Ve dveřích stála Hana Kratochvílová — v tmavomodrých šatech, perfektně upravená, s rovnými zády, jako by pořádala ples, ne oslavu v paneláku.
Přejela Lucii pohledem a ani se nesnažila skrýt zklamání.
„Aha. Ty.“
„Dobrý večer, paní Kratochvílová. Všechno nejlepší.“
„A Petr? Ztratil cestu? Nebo svědomí?“
„Nepřišel. Přišla jsem popřát za nás oba.“
„Takže syn si na vlastní matčiny kulatiny čas nenašel,“ pronesla nahlas směrem do bytu, aby to slyšeli všichni. „To zahřeje u srdce.“
Z chodby vykoukla Monika Malířová se sklenkou v ruce. Dokonalé vlasy, výrazné náušnice, šaty za cenu Luciina dvouměsíčního platu a úsměv ostrý jako břitva.
„Lucie, ahoj! My už mysleli, že šetříte i na osobní účasti.“
„Moniko,“ přikývla chladně.
„Pojď dál. Teda… v obýváku už není místo. V kuchyni máme volnou stoličku. Jen hlavní chod zmizel, tady se servíruje podle zásluh.“
„Zdržím se jen chvilku,“ odpověděla Lucie. „Předám dárek a půjdu.“
Hana vzala kytici mezi prsty, jako by zkoumala podezřelý předmět.
„Marie, dej to někam stranou,“ zavolala. „Ale ne do té velké vázy, tam jsou pořádné kytky.“
Lucii zahořely tváře.
„Děkuji za upřímnost,“ pronesla klidně.
„Na oslavě si ji můžu dovolit,“ odsekla Hana a natáhla ruku. „Tak co jste přinesli? Nezdržuj.“
„Mohla bych alespoň vstoupit?“ zeptala se Lucie tiše.
„Za…“ začala Hana Kratochvílová a její hlas se nesl do předsíně tak, aby ho slyšeli i ostatní.