„Lucinko, pojedeš autobusem?“ „Lucinko, to teď pro vás musí být náročné.“ „Lucinko, zbyly nám rolky, nevezmeš je dětem?“ Dětem. Žádné nemáme, Moniko. Ale děkuju, že ve tvé představě jsem pořád ta, které se s úsměvem podá to, co zbylo.
Monika Malířová zbledla tak rychle, až to bylo vidět i v předsíni.
„Já to myslela dobře.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Lucie Navrátilová. „To nebyla laskavost. To je zvyk dívat se shora a tvářit se, že je to péče.“
Hana Kratochvílová rozhodila rukama, jako by ji někdo právě urazil na veřejnosti.
„Proboha, jaká nevděčnost! My jsme ji mezi sebe vzali, snášeli…“
„Snášeli?“ Lucie se krátce zasmála, ale v tom smíchu nebyla radost. „To je od vás opravdu oběť. Mám vám připnout řád za trpělivost? Nikdy jste mě mezi sebe nepřijala. Od první chvíle jsem byla chyba vašeho syna. Protože nemám byt, nemám auto, nepocházím z ‚té správné‘ rodiny a neumím se usmívat tak, aby nebylo vidět, že mě to ponižuje.“
Z obýváku se ozval nejistý hlas nějaké tety: „Neměli bychom už nalít čaj…?“
„Prosím vás, mlčte!“ štěkla Hana směrem dovnitř, aniž by se otočila.
Lucie si posunula popruh kabelky na rameni.
„Tak tedy všechno nejlepší k jubileu,“ řekla klidně. „Upřímně vám přeju, abyste si jednou všimla, že kolem vás stojí lidé, ne personál a ne žebříček zásluh.“
„Tak si běž!“ vyprskla Hana.
„Právě to dělám.“
Otočila se a zamířila ke schodům.
„Lucie!“ zavolal za ní Pavel Vaněk.
Zastavila se o patro níž. Pavel vyšel za ní, dveře za sebou přivřel – tak, aby doma slyšeli každé slovo, a přesto mohli předstírat, že neslyší nic.
„Nedělej z toho scénu,“ řekl tiše. „Vrať se, dej ty peníze a hotovo. Proč to musíš definitivně rozbít?“
„To už je dávno rozbité. A ne mojí vinou.“
„Máma je jen jedna.“
„A Petr má jen jednu psychiku.“
„Teď ho obracíš proti rodině.“
Lucie se k němu pomalu otočila.
„Ne, Pavle. Vaše rodina ho roky obracela proti sobě samému. Aby měl pocit, že je méně. Je to pohodlné – jeden syn září, druhý stojí stranou a ještě má být vděčný, že smí stát.“
Pavel uhnul pohledem.
„Ty to nechápeš.“
„Tak mi to vysvětli.“
„Máma je složitá, to jo. Ale po rozvodu nás vychovávala sama. Dřela. Chtěla, abychom to někam dotáhli.“
„A tak jednomu celý život opakovala, že je výjimečný, a druhému že nikdy nebude dost dobrý?“
„To přeháníš.“
„Tak proč se každý rozhovor točí kolem peněz, postavení a toho, kdo čeho dosáhl? Proč Petr po jejích telefonátech mlčí půl dne? A proč teď mně říkáš, ať se vrátím a spolknu to, místo abys jí řekl: ‚Mami, tohle bylo přes čáru‘?“
Pavel si unaveně promnul obličej.
„Nechci hádku na její oslavě.“
„A já nechci být rohožkou na její oslavě. A už vůbec ne kdykoli jindy.“
Ze dveří vyklouzla Monika.
„Pavle, budeš tu ještě dlouho? Čeká se na přípitek.“ Pak sjela Lucii pohledem a ušklíbla se. „Upřímně, kvůli pěti tisícům takové divadlo? To je trochu směšné.“
Lucie přivřela oči.
„Výborně. Jestli je to tak zanedbatelná částka, určitě se bez ní obejdete.“
Monika otevřela ústa, ale chvíli z nich nic nevyšlo.
„Ty jen závidíš,“ vyhrkla nakonec. „Vždycky jsi záviděla.“
„Co přesně?“ zeptala se Lucie klidně. „Tvůj talent usmívat se a současně kopat pod stolem? Děkuji, nechám si ujít. Moje boty nejsou značkové, ale svědomí mě netlačí.“
„Už dost,“ přerušil je Pavel podrážděně.
„Souhlasím,“ přikývla Lucie. „Dost.“
Sešla dolů, vyšla z domu a teprve na ulici si uvědomila, že dýchá, jako by běžela. Déšť téměř ustal. Mokrá silnice se leskla pod lampami, někdo si nesl nákup, na hřišti zůstala v písku zapomenutá lopatka. Obyčejný večer. A právě ta obyčejnost ji podivně uklidnila.
Vytáhla telefon a vytočila Petra Kováře.
„Ano?“ ozval se hned. „Tak co?“
„Odešla jsem.“
Ticho.
„Jak odešla?“
„Normálně. Popřála jsem, vyslechla bezplatný program ponížení, peníze jsem neodevzdala a odešla.“
Další pauza. Pak opatrně:
„Řekni to ještě jednou.“
„Peníze mám u sebe. Já jsem pryč.“
A on vydechl tak hlasitě, že se musela usmát.
„Panebože, Lucie…“
„Co?“
„Já tě teď miluju tak moc, až mě to děsí.“
„Tak to zní jako podpora. Ne jako váš rodinný šampionát v manipulaci.“
Krátce se zasmál.
„Křičela?“
„Jako siréna při požáru.“
„Monika do toho mluvila?“
„Samozřejmě. Bez ní by rodinný jed ztratil barvu.“
„A Pavel?“
„Rozkročený mezi svědomím a pohodlím. Vybral si to, na co je zvyklý.“
„Rozumím…“
„Petře.“
„Hm?“
„Já už tam nepůjdu. A ty nemusíš taky. Ani na narozeniny, ani opravit kohoutek, ani vyřizovat papíry, ani proto, že ‚máma prosí‘.“
Chvíli mlčel.
„Je mi trapně, že jsi to musela vzít na sebe.“
„Ne. Bylo to potřeba. Aspoň teď vidím jasně.“
„Co chceš dělat?“
Rozhlédla se. Na rohu svítila malá cukrárna, vedle ní pekárna vonící vanilkou a kávou.
„Koupím něco sladkého, přijdu domů a oslavíme začátek naší dospělosti.“
„Vzpoura?“
„Spíš konec hlouposti.“
„To beru. Vezmi větrníky.“
„Máš vkus unaveného úředníka.“
„Protože jsem unavený úředník.“
„Dobře, přihodím ještě makovou roládu.“
„Dám vařit vodu.“
„A vytáhni hezké talíře. Ne ty dva otlučené ‚pro návštěvy, kterých není škoda‘.“
„A když někdo přijde?“
„Dneska jsem host já. A jsem náročná.“
Když dorazila domů, Petr už čekal v předsíni. Nezasypal ji otázkami, jen jí vzal tašku z ruky a pevně ji objal. A něco v ní konečně povolilo.
„Tak jsme doma,“ zamumlala mu do ramene. „Neúspěšný syn a jeho chudá žena.“
„Zní to jako skvělá dvojice.“
Přešli do malé kuchyně s magnety na lednici, starou záclonou a topením, které fungovalo buď jako tropy, nebo jako listopad. Petr rozložil zákusky na talíř, zapnul konvici a posadil se naproti ní.
„Pověz mi všechno. Postupně.“
„To bude na dlouho.“
„Nikdo nás nehoní. Na rozdíl od tvé tchyně a cizích obálek.“
Lucie mu převyprávěla celý večer téměř slovo od slova – kde stála Hana Kratochvílová, jak se Monika usmívala, co říkal Pavel, jak příbuzní dělali, že nejsou přítomní. Petr poslouchal, nejdřív zachmuřený, pak stále častěji kroutil hlavou a nakonec se nečekaně zasmál.
„Co je?“ podivila se.
„Ta tvoje věta o škole pasivní agrese s vyznamenáním. To je dokonalé. Škoda, že jsem neviděl Moničin výraz.“
„Vypadal, jako když jí místo vína nalijí šťávu.“
Nalil čaj a opřel se v židli.
„Víš,“ začal pomalu, „já si vždycky říkal, že se to má vydržet. Že máma je prostě taková. Že to s námi myslí dobře. A že…“ Odmlčel se a zadíval se do hrnku. „…že jsem si tím jen omlouval něco, co se omlouvat nemá.“