Patrikova věta o tom, že jeho matka všechno dělá pro rodinu, v Haně doznívala ještě dlouho. V hlavě jí však začalo hlodat něco jiného: co je vlastně špatného na tom, když hospodářství roste? Ta otázka se brzy obrátila proti ní.
Měla stále silnější pocit, že jí dům proklouzává mezi prsty. Místo aby se cítila jako jeho majitelka, připadala si spíš jako host, který tu přebývá jen z milosti. Blanka Smutnýová se po domě pohybovala s jistotou paní domu. Sama určovala, co se letos zaseje na záhonech, kam se přestěhuje zahradní nábytek i koho pozvou sousedé na nedělní kávu.
Jednoho podvečera, když se Hana vracela z práce, zarazil ji nový detail na verandě. Nad vchodem visela čerstvě natřená cedule s nápisem „Náš domov“. Písmena byla pečlivě vykreslená olejovou barvou, až se leskla.
„Líbí se ti?“ objevila se ve dveřích tchyně a utírala si ruce do zástěry. „Sama jsem to malovala. Ať všichni vidí, že tady bydlí rodina.“
Hana cítila, jak se jí do tváří nahrnula krev. Spolkla však všechno, co se jí dralo na jazyk. „Je to hezké. Jen je ta cedule trochu nakřivo, možná by chtěla srovnat.“
Blanka bez váhání zavolala syna. Patrik přišel, upravil hřebík a bez jediného slova odešel zpět dovnitř. Na manželčin tón ani obsah jejích slov nijak nereagoval.
Když se jejich první rok společného bydlení chýlil ke konci, Haně došlo, že řeči o dočasném přespání byly jen planým slibem. Blanka se usadila natrvalo. Do svého pokoje si pořídila velkou televizi, nový koberec a dokonce i malou lednici, aby nemusela chodit dolů pro jídlo. Na dvoře vyrostly králíkárny – samozřejmě bez jakékoli předchozí domluvy.
„Patriku, musíme si promluvit,“ zastavila ho jednou večer u ložnice. „Tvoje maminka říkala, že tu zůstane jen pár týdnů. Uplynul rok.“
„A vadí ti to nějak?“ odpověděl, zatímco si zouval boty. „Je tu uklizeno, vždycky je navařeno a hospodářství prospívá.“
„Tenhle dům patří mně,“ pronesla tiše. „Zdědila jsem ho po rodičích.“
„Jsme přece rodina,“ podíval se na ni konečně. „Chceš ji snad vyhodit na ulici?“
„Chci bydlet odděleně. Tak, jak jsme si původně řekli,“ sevřela dlaně v pěst.
„Až se dodělá rekonstrukce u mámy, tak se uvidí. Teď nemá kam jít.“
„Jaká rekonstrukce? Rok je přece dost času!“ hlas se jí zachvěl.
Patrik jen pokrčil rameny. „Asi si vybrala špatné řemeslníky. To není moje vina.“ A zmizel v koupelně.
Rozhovor vyšuměl do prázdna. Hana zůstala stát uprostřed místnosti a cítila se ve vlastním domě jako cizí člověk.
Druhý rok přinesl další změny. Na dvorku přibyla koza, vedle stodoly vyrostl přístřešek na krmivo a přebytečné mléko začala Blanka prodávat sousedům. Peníze si nechávala pro sebe – prý na další rozvoj.
Jakmile se Hana pokusila otevřít téma soukromí nebo nepohodlí, skončilo to hádkou. Tchyně křičela, že všechno dře jen proto, aby mladí měli pohodlí, že bez ní by dům dávno chátral a že snacha je nevděčná.
Patrik pokaždé stál při matce. „Víš vůbec, kolik práce tomu věnuje? Ty jen přijdeš z práce a stěžuješ si.“
„Na mém pozemku! V mém domě!“ vybuchla Hana.
„V našem,“ opravil ji chladně a odešel.
Ve třetím roce už bylo napětí téměř nesnesitelné. Hana přestala mít pocit, že něco řídí. O jídelníčku, úklidu i návštěvách rozhodovala Blanka. Hana tu existovala jako podnájemnice, kterou někdo trpí.
Poslední kapkou bylo oznámení o skleníku. „Postavím ho u plotu a budu prodávat sazenice,“ prohlásila tchyně samozřejmě, jako by šlo o hotovou věc.
„Paní Smutnýová, dost!“ vyhrkla Hana. „Ten pozemek je můj. Nikdy jsem nesouhlasila se slepicemi, kozou ani králíky. A teď ještě skleník?“
Blanka se narovnala a zadívala se na ni svrchu. „Tři roky se o to tady starám já. Všechno funguje. Ty jen chodíš do práce a bručíš.“
„Chci, abyste se odstěhovala,“ řekla Hana pevně.
„Cože?“ zúžila tchyně oči.
„Prosím, opusťte tenhle dům.“ Hana se snažila mluvit klidně, i když se jí třásly ruce.
Do místnosti právě vstoupil Patrik. Zaslechl poslední větu a zůstal stát ve dveřích. „Co se tady děje?“
„Tvoje žena mě vyhazuje,“ ukázala na Hanu Blanka. „Po tom všem, co jsem pro vás udělala.“
Patrik se pomalu otočil k manželce. „Myslíš to vážně?“
„Ano,“ zvedla bradu. „Mělo to být na pár týdnů. Jsou to tři roky.“
„Bez mámy by se to tu rozpadlo,“ založil si ruce na hrudi.
„Tohle je můj dům! Zdědila jsem ho!“ téměř křičela.
Blanka si odfrkla a pronesla větu, která Hanu zasáhla jako rána otevřenou dlaní: „Tři roky tu bydlíme zadarmo, všechno jsme dali do pořádku, a ty nás teď chceš vystrnadit?“
Hana ztuhla. „Co jste to řekla?“
„Slyšela jsi dobře,“ pokračovala tchyně. „Já to tu držím nad vodou. Kdo je tady skutečná hospodyně, o tom by se dalo mluvit.“
Patrik mlčel. Pohled mu těkal mezi oběma ženami.
Hana se beze slova otočila a odešla. Vyšla do patra, do části domu, kterou vždy považovala za svůj klidný kout. Otevřela skříň a vytáhla složku s důležitými dokumenty. Ruce se jí chvěly, ale mysl měla najednou podivuhodně jasnou. Se složkou pevně přitisknutou k hrudi se vrátila dolů do obývacího pokoje, kde Blanka právě něco rozhořčeně vysvětlovala svému synovi.