Hana přistoupila ke stolu a bez jediného slova před sebe rozložila složku. Z ní postupně vytáhla jednotlivé listiny – potvrzení o dědictví, výpis z katastru, dokument o výhradním vlastnictví. Každý papír nesl jediné jméno: Hana Vaněková.
„Tady je to černé na bílém,“ pronesla klidně a lehce poklepala prstem na horní list. „Stačí si to přečíst. Je tam uvedeno, komu tenhle dům patří.“
Blanka Smutnýová popadla první dokument, který jí přišel pod ruku. Očima po něm přelétla jen zběžně, jako by ji obsah ani nezajímal, a pak ho s opovržením odhodila zpět na stůl.
„A co má být?“ vyštěkla. „Nějaké papíry mě nevytrhnou. Tři roky tu makám od rána do večera! Kdybych se o to nestarala já, dávno by to tu zpustlo.“
„Paní Smutnýová, přijela jste na čtrnáct dní. Sama jste to tak říkala. Souhlasila jsem. Jenže uplynuly tři roky,“ odpověděla Hana pevným hlasem. „Prosím, odstěhujte se.“
„Odstěhovat?“ vyletěla tchyně ze sedačky. „Ty mě chceš vyhodit? Patriku, slyšíš, co si ta tvoje žena dovoluje?“
Patrik si nervózně promnul čelo. „Hani, nemohli bychom to probrat jinak? Máma se tu opravdu snažila…“
„Snažila?“ otočila se na něj. „Tohle je můj dům. Zdědila jsem ho po rodičích. Dovolila jsem jí tu zůstat dočasně. Tři roky nejsou dočasně.“
„Ale vždyť do toho investovala, starala se o zahradu…“
„Bez mého svolení!“ zvýšila hlas Hana. „Přivezla slepice, potom kozu, králíky. Teď plánuje skleník. Nikdy jsem o nic z toho nestála.“
Blanka v návalu vzteku popadla hrnek ze stolu a mrštila s ním o podlahu. Keramika se rozletěla na střepy po celém obýváku.
„Bezcitná ženská!“ křičela. „Vyhodíš matku na ulici! Můj dům je v dezolátním stavu a ty mě odtud vyháníš!“
Hana svraštila obočí. „V jakém stavu? Tři roky mluvíte o opravě střechy. Co se tam vlastně děje?“
„Všechno je tam na rozpadnutí! Střecha, podlahy, zdi!“ mávla rukou tchyně.
„Takže jste od začátku počítala s tím, že tu zůstanete dlouho,“ řekla Hana tiše, ale zřetelně. „Celou dobu jste nás vodila za nos.“
„Patriku, začni balit!“ rozkázala Blanka synovi. „Odejdem odsud. Takovou nevděčnost snášet nebudu!“
Patrik zůstal stát mezi nimi, tvář mu zrudla rozpaky. Bylo na něm vidět, jak se v něm pere loajalita k matce s vědomím reality.
„Mami… možná by bylo lepší vrátit se domů. Vždyť máš vlastní dům,“ vyslovil opatrně.
„Vlastní dům?“ vybuchla. „Tam se nedá bydlet! A navíc – tady jsem všechno zařídila. Tohle je teď můj domov!“
V Haně se cosi definitivně zlomilo. Vzala mobil ze stolku a bez váhání vytočila číslo policie.
„Co to vyvádíš?“ vykročila k ní Blanka.
„Volám policii,“ odpověděla klidně. „Bydlíte tu bez smlouvy a odmítáte odejít. To už není rodinná neshoda, ale porušení zákona.“
„Patriku, zastav ji!“ chytila syna za ruku.
Ten však zůstal nehybný. Hana mezitím stručně vysvětlila situaci operátorovi a hovor ukončila.
„Hlídka tu bude do hodiny,“ oznámila a položila telefon.
Blanka zbledla, pak jí do tváří vhrkla krev. „Ty to myslíš vážně?“
„Ano,“ přikývla Hana a založila si ruce na prsou.
Tchyně se prudce otočila a vyběhla po schodech. Z horního patra se ozval dusot, bouchání dveří a rachot otevíraných skříní.
Patrik zůstal stát uprostřed místnosti. „Mohla jsi to řešit jinak,“ řekl tiše.
„Jak?“ posadila se unaveně na pohovku. „Tři roky jsem prosila, vysvětlovala, naznačovala. A výsledek? Prohlašuje, že tu bydlíme zadarmo. My, Patriku. Takže jsi o tom věděl.“
Odvrátil pohled a neodpověděl. Do pokoje se vkradlo tísnivé ticho, přerušované jen hlukem shora.
Policie dorazila za necelých čtyřicet minut. Muž ve středních letech s unaveným výrazem a klidným vystupováním si vyslechl Haninu verzi, vyžádal si dokumenty a pečlivě je prostudoval.
„Rozumím,“ přikývl. „Kde je dotyčná osoba?“
„Nahoře. Balí si věci,“ ukázala ke schodišti.
Policista vyšel nahoru, zaklepal a krátce s Blankou hovořil. Zpočátku se ozýval zvýšený hlas, postupně však tón rozhovoru ztišil. Po deseti minutách se vrátil dolů.
„Potvrdila, že zde pobývá tři roky bez jakékoli dohody. Majitelka žádá vyklizení nemovitosti. Sepíšu záznam,“ oznámil a začal vyplňovat formulář.
Patrik přistoupil blíž. „Je to moje matka. Nemá kam jít.“
„Má vlastní dům?“ zeptal se policista věcně.
„Ano, ale je v rekonstrukci…“
„Pak má kam jít,“ odpověděl stroze. „Dávám jí čas do konce dne. Pokud dům neopustí dobrovolně, budeme situaci řešit jinak.“
V té chvíli se na schodech objevila Blanka Smutnýová. V ruce svírala kufr, který sotva unesla. Obličej měla temně rudý a oči se jí leskly vzteklými slzami.