Od té chvíle se neunáhlila s žádnými závěry. Nepřisuzovala slovům větší význam, než měla, ale začala být pozornější. Vnímala drobnosti, tón hlasu, opakující se formulace.
Poprvé na to Lukáše Navrátila upozornila klidně, bez výčitek.
„Lukáši, ten byt jsem pořídila ještě před svatbou. Je můj, ne společný. Neříkám to jako výčitku, jen aby bylo jasno.“
„Jasně, to přece vím,“ přikývl tehdy bez zaváhání. „Rozumím.“
Jenže za čtrnáct dní znovu prohodil něco o „našem bytě“. Kateřina Kovářová ho znovu opravila. Souhlasně pokýval hlavou. A pak se to zopakovalo potřetí.
Nevyvolala kvůli tomu hádku. Přesvědčovala sama sebe, že jde jen o způsob vyjadřování. Když člověk někde bydlí, snadno sklouzne k tomu, že mluví o „svém“ nebo „našem“. Je to běžné. Jenže postupně přestávala věřit, že jde o pouhý zvyk.
Jednoho večera zaslechla víc, než jen obvyklé označení. Lukáš telefonoval s matkou. Mluvil potichu, ale stěny byly tenké. Zachytila útržek věty: „…stejně je to společně nabyté, mami, musí se to nějak řešit.“ V tu chvíli si všiml, že vyšla do chodby, a rychle změnil téma.
Do obýváku nešla. Zůstala stát u dveří, pak zamířila do kuchyně. Zapnula konvici a mlčky hleděla z okna, dokud voda nezačala bublat. „Společně nabyté.“ To už nebylo přeřeknutí. To byla formulovaná myšlenka. A otázka zněla: čí je to názor a jak dlouho už je pevně zakořeněný?
O pár minut později přišel Lukáš za ní, posadil se ke stolu a začal bezcílně projíždět telefon. Kateřina si zalila čaj. Nemluvili. Ticho mezi nimi působilo klidně jen na povrchu, ve skutečnosti bylo napjaté jako struna.
O týden později se vracela ze salonu dřív než obvykle. Jedna klientka na poslední chvíli zrušila termín, bylo krátce po třetí. Lukáš měl být ještě v práci. Odemkla, odložila kabát a zamířila do kuchyně.
Zazvonil zvonek.
Ve dveřích stála asi čtyřicetiletá žena, kterou nikdy předtím neviděla. Statnější postavy, v tmavém kabátu, s krátkými vlasy. Pohledem si Kateřinu měřila způsobem, který naznačoval, že si předem připravila každý argument.
„Dobrý den. Vy jste Kateřina?“ zeptala se.
„Ano. A vy?“
„Marcela Smutnýová. Jsem Lukášova sestřenice. Potřebovala bych si s vámi promluvit.“
Kateřina se neptala na téma. Z tónu bylo zřejmé, kam rozhovor směřuje.
„Pojďte dál,“ odpověděla vyrovnaně.
Marcela vešla, jako by to tam znala. Bez váhání si pověsila kabát a rozhlédla se po chodbě. Kateřina ji tiše pozorovala.
„Ráda bych otevřela otázku bytu,“ začala Marcela bez zbytečných okolků. „Lukáš říkal, že je tu potřeba některé věci ujasnit.“
„Jaké konkrétně?“
„Týkající se práv. Bydlí tu, podílí se na nákladech, stará se o domácnost. Z hlediska zákona má na tohle bydlení určitý nárok.“
Kateřina na ni několik vteřin hleděla. Bez zlosti, bez zvýšeného hlasu. Jen si ji pečlivě prohlížela. Marcela působila jistě, jako někdo, kdo si celý dialog předem nacvičil a nepřipouští jiný výsledek.
Ten den přitom začal docela obyčejně. Kateřina vyrazila do práce na půl desátou, dopoledne uběhlo rychle. Když klientka zavolala, že přijde pozdě a raději se objedná jindy, souhlasila a rozhodla se jet domů. Od zastávky šla pěšky, přemýšlela, že by měla koupit kávu, která došla.
Obchod ale minula. Vyrušila ji zpráva od kamarádky. Vystoupala do čtvrtého patra, odemkla a sotva si stihla pověsit kabát, zazvonilo.
Tu drobnou shodu okolností si později několikrát přehrála v hlavě. Co kdyby přišla o hodinu později? Zazvonila by Marcela znovu? Nebo by odešla? Možná by to na výsledku nic nezměnilo. Ale moment, kdy otevřela a spatřila cizí ženu s tím odhodlaným výrazem, jí zůstal v paměti.
Marcela mluvila sebejistě, jako by šla na jednání, jehož výsledek je už předem daný. Kateřina takové lidi znala. Jejich pevnost většinou nestojí na faktech, ale na přesvědčení, že druhá strana ustoupí.
Zatímco Marcela rozvíjela úvahy o „rodinných právech“ a „majetku nabytém za trvání manželství“, Kateřina ji nechávala domluvit. Ne proto, že by souhlasila. Chtěla si ujasnit, kam až se debata dostala ještě předtím, než dorazila k ní.
Bylo zřejmé, že je připravená. Věděla, kolik let tu Lukáš bydlí, zmínila i rekonstrukci. Zřejmě však neznala přesné datum koupě bytu. Kdyby ho znala, sotva by působila tak neochvějně.
To vysvětlovalo mnohé. Lukáš jí buď neřekl všechno, nebo podal informace tak, aby vyzněly výhodněji.
„Překvapuje mě, že vám Lukáš neupřesnil jednu podstatnou věc,“ pronesla klidně Kateřina. „Ten byt jsem pořídila ještě před svatbou. Patří výhradně mně.“
Marcela lehce zavrtěla hlavou.
„Tak jednoduché to není. Pokud se během manželství investovalo do oprav nebo zhodnocení nemovitosti, situace se mění.“
„Rekonstrukce proběhla ještě před svatbou,“ odpověděla Kateřina. „Z vlastních úspor. Počkejte chvíli.“
Odešla do pokoje, vysunula spodní zásuvku komody a vytáhla složku s dokumenty. Vrátila se ke kuchyňskému stolu a rozložila papíry před sebe. Kupní smlouva s datem tři roky před uzavřením manželství, potvrzení o zaplacení i původní list vlastnictví vystavený ještě v papírové podobě.