Další týdny plynuly navenek klidně, téměř obyčejně, ale uvnitř už bylo vše uzavřené. Kateřina chodila do salonu, objednávala klientky, pečlivě jim upravovala nehty, o polední pauze si dávala kávu a vedla běžné rozhovory o počasí a slevách v drogerii. S Lukášem mluvila také — o účtech, nákupu čisticích prostředků, o tom, kdo zaplatí internet. Nikdy však nezabrousili k tomu podstatnému. To už bylo rozhodnuto a nebylo třeba to znovu otevírat.
Jednoho večera se u ní zastavila Tereza Navrátilová. Dlouho se neviděly, a tak si jen tak domluvily čaj. Lukáš byl pryč. Když se Tereza zeptala, jak se Kateřina má, odpověď přišla bez zaváhání:
„Podávám žádost o rozvod.“
Žádný úvod, žádné vysvětlování. Prosté konstatování.
Tereza ji chvíli mlčky pozorovala. „Kvůli bytu?“ zeptala se nakonec.
Kateřina zavrtěla hlavou. „Kvůli tomu, jak přemýšlí,“ řekla tiše. „To mi stačilo.“
Tím rozhovor skončil. Tereza ji nepřesvědčovala, aby si to ještě rozmyslela. Znala ji dost dlouho na to, aby věděla, že když se Kateřina k něčemu odhodlá, už necouvne.
U soudu se Lukáš snažil celý proces zpomalit. Tvrdil, že mezi nimi došlo jen k nedorozumění, že všechno lze napravit, že přistoupí na jakékoli podmínky. Soudkyně se Kateřiny několikrát zeptala, zda připouští možnost smíru. Odpověď byla pokaždé stejná.
„Ne.“
Krátká, klidná, bez emocí. Soudkyně si zapisovala poznámky a dál se nevyptávala.
Nebyl zde téměř žádný majetek k vypořádání. Byt byl výhradně její, pořízený dávno před svatbou. Auto neměl ani jeden z nich. Ze společných věcí zůstalo jen pár kusů nábytku, které Lukáš koupil během manželství. Kateřina mu řekla, ať si je odveze. Vzal si je. Nic víc mezi nimi nebylo.
Přesto opakoval, že přehání, že z jedné věty dělá zásadní problém, že Marcela Smutnýová s tím nemá nic společného. Kateřina ho poslouchala, ale nepouštěla se do hádek. Věděla své. Děti neměli, majetkové otázky byly jasné. Soud proto rozhodl bez zbytečných průtahů.
Jednu situaci si však vybavovala ještě dlouho. Po vynesení rozsudku, ale předtím než si Lukáš odvezl poslední věci, ji požádal, zda by si mohli promluvit. Souhlasila. Posadili se ke kuchyňskému stolu, kde dřív společně večeřeli.
„Myslíš si, že jsem ti chtěl ten byt vzít?“ zeptal se.
„Myslím, že jsi chtěl, aby se z něj stal náš,“ odpověděla. „Postupně. Bez toho, abychom si to otevřeně řekli.“
„Když to tak říkáš, zní to ode mě špatně.“
„Protože to tak je.“
Chvíli mlčel. „Brali jsme se. Připadalo mi přirozené, že co je tvoje, je i moje.“
„Tak to ale nefunguje,“ odvětila. „Tohle sis měl ujasnit ještě před svatbou.“
Další slova už nenašli.
Když odvážel poslední krabice, nebyla doma. Domluvili se, že klíče nechá v obálce ve schránce. Večer ji otevřela a vytáhla svazek. Jeho klíče poznala podle kovového přívěsku ve tvaru malé matičky, který si tam kdysi sám připnul. Přívěsek sundala a uložila do zásuvky psacího stolu. Nevěděla proč. Prostě to udělala.
Hned druhý den nechala vyměnit zámek.
Lukáš se odstěhoval k příbuzným — k těm, kteří si ještě nedávno osobovali právo řešit, co se bude dít v cizím bytě.
Ve sklepě po něm zůstalo pár krabic s nářadím. Zavolala mu, aby si je vyzvedl. Přijel, odnesl si je, krátce kývl hlavou a odešel. Od té chvíle spolu nemluvili.
V bytě zavládlo ticho. Kateřina utřela prach z polic, vrátila své věci na původní místo a složku s dokumenty zasunula zpět do spodní zásuvky komody.
V salonu se jí následující týden Jana Moravecová mezi řečí zeptala: „Tak co, vyřešilo se to doma?“
„Vyřešilo,“ odpověděla Kateřina stručně. Jana přikývla a dál se nevyptávala. V práci se soukromí respektovalo, a to jí vyhovovalo.
Rytmus všedních dnů se ustálil rychleji, než čekala. Ráno práce, večer návrat domů. Vařila si jednoduché večeře, četla knihy, občas zašla za Terezou. O víkendech uklízela. Byt se znovu přizpůsobil jednomu člověku — jejím zvyklostem, jejímu tichu. Věci zůstávaly tam, kde je nechala. Nikdo je nepřesouval. Lednici otevírala jen tehdy, když chtěla ona. Všechno fungovalo přesně podle jejího řádu.
Jednoho dne měla čtyři klientky bez přestávky. K večeru ji bolely ruce únavou. Domů šla pěšky, se sluchátky v uších, bez konkrétních myšlenek. Odemkla, rozsvítila v předsíni. Ticho ji přivítalo jinak než dřív — nebylo to čekání na něčí návrat. Bylo konečné.
Zula si boty, postavila vodu na čaj a sáhla po svém oblíbeném hrnku, který Lukáš vždy ukládal na jinou polici, než kam patřil. Podívala se z okna na dvůr. Stejné topoly, stejné hřiště. Nic se nezměnilo.
Jen ten byt byl znovu celý její.
Kupní smlouva. Její jméno. Její podpis. Její datum.
Tak, jak to mělo být od samého začátku.