— Paní Ladislavo Vaceková, požádám vás, abyste na chvíli opustila místnost, — notář zaklapl desky a upřel na ni pohled, z něhož bylo zřejmé, že očekává okamžité splnění své výzvy. — Závěť Lukáše Blažka může být přečtena pouze za přítomnosti jeho manželky.
Tchyně zůstala stát s pootevřenými ústy. Karolína Starýová vyskočila ze židle, ale Ladislava už vybuchla:
— To snad nemyslíte vážně! Jsem jeho matka! Mám právo vědět, co můj syn…
— Nemáte, — přerušil ji klidně notář, otočil list směrem k sobě a ukázal ke dveřím. — Prosím, odejděte. Hned.
Lucie Řezníková seděla tiše, ruce složené v klíně. Oči měla upřené k oknu, za nímž visel studený, šedivý dubnový den. Od chvíle, kdy Lukáš před půl rokem náhle zemřel — zhroutil se přímo ve výrobní hale provoněné pečivem a vanilkou — jako by se čas zastavil. Lékaři řekli, že to byla okamžitá smrt, utržená sraženina. Lucie si dosud nepřipustila, že už se nikdy nevrátí domů. A přesto ji sem tchyně s Karolínou dotáhly, protože samy nedokázaly čekat.
Dveře za Ladislavou práskly tak silně, až se zachvěla okenní tabule.
Notář rozlepil obálku.
— Monika Čermáková. Znáte tu ženu?
Lucie zavrtěla hlavou. To jméno jí nic nepřipomínalo. Muž za stolem si ji pozorně prohlížel.
— Ne.
— Váš manžel před rokem změnil závěť. Osmdesát procent podílu ve firmě a veškeré úspory odkázal Monice Čermákové. Dále dvěma nezletilým dětem — Dušanovi Královi a Andree Kolářové. Vám připadá byt a zahrada za městem. Vaší tchyni a švagrové zůstávají staré akcie, které jsou prakticky bez hodnoty.
Slova k ní doléhala, ale význam se ztrácel někde po cestě. Monika. Dvě děti. Snažila se to poskládat dohromady, jenže to nedávalo smysl. Lukáš nepřespával mimo domov, neschovával telefon, nikdy se jí nepodíval do očí a nelhal.
— Dejte mi adresu, — pronesla tiše.
Notář jí podal lístek s adresou domu v okrajové části města. Lucie papírek složila a zasunula do kapsy kabátu.
Na chodbě na ni čekaly Ladislava s Karolínou a vrhly se na ni jako dravci.
— Tak co? — vyštěkla Karolína. — Kolik nám připadlo?
Lucie je beze slova minula. Karolína ji chytila za rameno a otočila k sobě.
— Neslyšíš? Mluv!
— Téměř nic, — odpověděla klidně. — Dostaly jste téměř nic.
Nazítří se objevily u ní doma. Ladislava se usadila na pohovku s výrazem soudce před vynesením rozsudku. Vedle ní Karolína. U stolu seděl muž v pomačkané bundě, který se představil jako jejich právní zástupce.
— Budeme závěť napadat, — oznámila Ladislava rozhodně. — Lukáš nebyl při smyslech. Někdo ho zmanipuloval. Nějaká ženská z něj vytáhla peníze a my teď máme jen přihlížet?
Lucie stála u okna a mlčela.
— Sehnala jsem svědky, — vytáhla Karolína papír. — Soused potvrdí, že se bratr poslední měsíce choval divně. A bývalý pekař dosvědčí, že byl nepříčetný, křičel na zaměstnance.
— Za úplatu řeknou cokoliv, že? — otočila se k nim Lucie.
— Na tom nezáleží, — pokrčila Karolína rameny. — Hlavní je, aby soud prohlásil závěť za neplatnou. Jsi jeho žena, Lucie. Máš povinnost bránit jeho čest!
Lucie se zadívala na tchyni. Ladislava seděla s kamenným výrazem ve tváři, rty pevně sevřené.