Lucie se postupně vracela do svého všedního rytmu. Každé ráno odcházela do práce na odbor sociální péče, večer se vracela do malého bytu, kde ji vítalo ticho a pravidelný tikot hodin. Někdy si z šuplíku vytáhla fotografii Lukáše Blažka a dlouze se na ni dívala. Snažila se přijít na to, jestli milovala skutečného muže, nebo jen jeho pečlivě vytvořenou tvář. Zda byla zamilovaná do člověka, nebo do iluze, kterou jí předkládal.
Odpověď nepřicházela.
Na sklonku léta se Monika Čermáková vrátila z Prahy. Byla pohublá a unavená, ale živá. Operace dopadla dobře a lékaři mluvili opatrně optimisticky – čekala ji ještě rekonvalescence, přesto vyhlídky nebyly špatné.
Lucie za nimi přijela hned, jakmile se to dozvěděla. Dveře otevřel Dušan Král. Neřekl ani slovo, jen ji pevně objal – tak nějak dospěleji, než by odpovídalo jeho věku. Z pokoje vykoukla Andrea Kolářová a nejistě se usmála.
Monika seděla na pohovce, zachumlaná do deky. Když Lucii spatřila, rozplakala se.
„Děkuju,“ opakovala rozechvěle. „Mohla jste nám vzít úplně všechno. Stačilo málo…“
„Udělala jsem jen to, co by si Lukáš přál,“ odpověděla Lucie tiše a posadila se vedle ní. „Neměl nám lhát. Ublížil nám oběma. Ale na konci se pokusil alespoň něco napravit. A já to nechtěla zničit.“
Seděly vedle sebe beze slov. Dvě ženy spojené bolestí, kterou způsobil jeden muž. Přesto si dokázaly navzájem neublížit víc, než už bylo nevyhnutelné.
„Nevím, jestli mám právo žádat o odpuštění,“ pronesla Monika po chvíli. „Jen chci, abyste věděla, že jsem vám nikdy nechtěla rozbít život.“
Lucie pomalu přikývla. „To on ho rozbil. Ve chvíli, kdy se rozhodl lhát.“
Na podzim se doslechla, že Ladislava Vaceková prodala byt a odstěhovala se k příbuzné do jiného města. Karolína Starýová zůstala, ale vyhýbala se místům, kde by mohla Lucii potkat. Povídalo se, že po soudních výlohách a advokátech jí mnoho peněz nezůstalo a horečně hledá práci.
Lucie necítila zadostiučinění. Spíš úlevu. Ty dvě ženy zmizely z jejího života a s nimi i jejich jedovatá zášť.
Jednoho říjnového dne zazvonil u jejích dveří Dušan. V ruce držel kytici fialových aster a působil rozpačitě.
„Máma vás pozdravuje,“ řekl a podal jí květiny. „A… chtěl jsem poděkovat i já. Za to, že jste nám nechala šanci.“
Lucie převzala pugét a v hrudi ji zvláštně píchlo. Nebyla to bolest. Spíš něco měkkého, hřejivého. Možná vědomí, že i ze zrady může vzejít kousek světla.
„Jak se cítí?“ zeptala se.
„Každý den o něco líp,“ usmál se Dušan. „Doktoři říkají, že tu s námi ještě dlouho bude.“
Doprovodila ho ke brance a chvíli se dívala za jeho vzdalující se postavou. Pak se vrátila domů, naaranžovala astry do vázy a usedla k oknu.
Nevěděla, jestli Lukášovi dokázala odpustit. Netušila, zda na něj někdy dokáže myslet bez bodnutí u srdce. Jedno však věděla jistě – zvolila život místo pomsty. A to bylo rozhodnutí, za které se nemusela stydět.
Za sklem tiše padal vytrvalý podzimní déšť. Lucie sledovala drobné kapky stékající po skle a uvědomila si, že zrada někdy neodhalí to nejhorší, ale naopak to nejlepší v člověku. Teprve v takové chvíli poznáte, kým skutečně jste.
A ona už to věděla. Není tou, která by připravila nemocnou ženu a její děti o naději – ani kdyby jí právo stálo po boku.
Je jiná.