— Co je moje, je jen moje. A to tvoje je zase jen tvoje — rozesmál se můj manžel Jaroslav Kovář s takovou lehkostí, jako by právě pronesl něco nesmírně vtipného. Netušil přitom, že už zítra ho můj otec nechá propustit a na jeho místo dosadí mě.
— No tak vážně, Jano Vaněková, chováš se jak malá holka. Moje peníze jsou moje, tvoje zůstávají tobě. Férovější už to být nemůže. — Pohodlně se rozvalil na gauči a z plných plic se zasmál.
Ten smích mi kdysi připadal nakažlivý a upřímný. Dnes mi zněl jako skřípění rezavého kovu o beton.
Shlížel na mě svrchu. V očích mu svítila samolibost, hustá a ulepená. Před rokem jsem v tom pohledu vídala obdiv. Teď už tam zůstalo jen blahosklonné politování nad „chudinkou holkou“, které velkoryse dovolil žít po svém boku.
— Jen mě napadlo, že když používáme jednu lednici oba, mohli bychom se na ni složit společně — odpověděla jsem tiše a sledovala ornamenty na koberci.
Nesmím se mu podívat do očí. Hlavně ne. Nesmí zahlédnout ten ledový vztek, který se ve mně pomalu zvedal ode dna.
— Logické je, když se každý postará sám o sebe. Živím tě snad? Ne. Nájem a energie platím já? Ano. Tak bys měla být vděčná. Nová lednice je zbytečný luxus. Ta stará ještě funguje.
Řekl to tónem, jakým se odhazuje ohlodaná kost.
Ta „funkční“ lednice, kterou jsme dostali po jeho babičce, v noci vyla jako poraněné zvíře a z čerstvé zeleniny dělala zmrzlou kaši.
Jen jsem přikývla.
„Jeden rok, dcero. Pouhý rok,“ zněl mi v hlavě hlas mého otce Radovana Pavlíčka. „Nemám nic proti Jaroslavovi. Mám problém s tvou zaslepeností. Znáte se tři měsíce. Ať dokáže, že chce tebe, ne moje možnosti. Žijte z vlastního. Ode mě nedostanete ani korunu. Uvidíme, z jakého je těsta.“
Otec nesouhlasil s naší uspěchanou svatbou. Byl přesvědčený, že Jaroslav myslí hlavně na majetek. Abych mu dokázala opak, přijala jsem jeho podmínky.
Vzala jsem si zpět matčino příjmení, aby si mě v práci nikdo nespojoval s rodinou. Jaroslav si z toho vytvořil dramatický příběh o tom, jak mě bohatý otec vydědil za neposlušnost.
Jenže pravda se ukázala jiná. Prvních šest měsíců hrál roli velkorysého manžela. Věřil, že když vydrží, přísný tchán nakonec povolí. Když pochopil, že žádné peníze nepřijdou, začala se maska drolit.
Nejdřív přestal nosit květiny. Pak si v restauraci „náhodou“ zapomínal peněženku. A teď jsme skončili u oddělených financí, kde jeho výplata byla nedotknutelná, zatímco s mou se počítalo podle potřeby.
— Neurážej se hned — přistoupil ke mně a ledabyle mi projel prsty vlasy, jako bych byla domácí mazlíček. — Vyděláváš, tak si to kup. Jsi šikovná. Snažíš se.
Pomalu jsem k němu vzhlédla. Ani stín pochybností. Byl si svou pravdou naprosto jistý.
Sebevědomí člověka, který má slušný příjem a který měl „štěstí“, že si vzal hezkou, ale finančně bezvýznamnou ženu.
Netušil, že ta moje snaha probíhá ve firmě, kterou vlastní můj otec.
Nevěděl, že klíčový projekt, za nějž mu přislíbili tučnou prémii, jsem od prvního návrhu až po finální prezentaci vedla já.
A už vůbec netušil, že zítra v deset hodin nepůjde o jeho povýšení.