Ráno bylo nasáklé jeho samolibou náladou. Procházel bytem s lehkostí vítěze, pohvizdoval si a před zrcadlem si pečlivě vybíral tu nejdražší kravatu, jako by už teď patřil do vyšší společnosti. Beze slova jsem mu podala šálek kávy a sehrála svou obvyklou roli oddané manželky.
„Tak se mi to líbí. Člověk musí vypadat minimálně na milion,“ procedil spokojeně, když se kriticky prohlížel v zrcadle a uhlazoval si sako.
Můj pohled sklouzl k šatům zavěšeným na dveřích skříně. Nebyly okázalé — prosté lněné, střídmého střihu. Přesto pro mě znamenaly víc než jen kus látky. Tři měsíce jsem si na ně odkládala z mého „směšného platu“, jak mu říkal. Byly tichým důkazem, že dokážu existovat i bez něj.
Jaroslav Kovář si jich všiml také. Přistoupil blíž, uchopil látku mezi prsty a znechuceně ji nadzvedl.
„Co je tohle? Nějaký venkovský převlek?“
„Moje nové šaty,“ odpověděla jsem klidně.
Ušklíbl se. „Samozřejmě že tvoje. Každý kupuje podle možností. Poslouchej mě, Jano,“ otočil se ke mně s výrazem, který měl připomínat starostlivou autoritu. „Až dostanu to místo, budeš tomu muset odpovídat. Žádné takové hadry. Budeš manželka významného muže. Tohle je ostuda.“
Mluvil dál, ale já už ho nevnímala. Dívala jsem se na šaty — na svůj malý, těžce vydřený kousek radosti, který právě pošlapal.
Pak přišel okamžik, který všechno definitivně zlomil. Když si rovnal rukávy sněhobílé košile, bezmyšlenkovitě ji pověsil na stejné dveře. Rozpálenou žehličku, kterou předtím používal, nechal ledabyle na kraji prkna.
Stačila vteřina. Sklouzla dolů přímo na mé šaty.
Ozvalo se zasyčení. Vzduchem se rozlil pach spáleniny a po látce se začala rozlézat hnědá skvrna, která ji během pár sekund propálila.
Jaroslav pohlédl na díru, potom na mě. V jeho očích nebyla lítost ani výčitka. Jen podráždění.
„No vidíš,“ pokrčil rameny. „Aspoň jsme se toho zbavili. Nech toho, nebreč. Koupíš si jiné. Až uznám za vhodné a dám ti na ně peníze.“
To bylo všechno.
Uvnitř mě něco tiše prasklo. Žádná scéna, žádný křik. Jen konec. Rok ponižování, předstírání a planých nadějí shořel spolu s kusem lnu.
„Máš pravdu,“ pronesla jsem překvapivě vyrovnaným hlasem. „Je čas zbavit se všeho, co je odporné.“
Nezachytil význam mých slov. Slyšel jen poslušnost, kterou očekával. Spokojeně přikývl, popadl aktovku a letmým polibkem se se mnou rozloučil. Odcházel na schůzku, o níž byl přesvědčený, že mu otevře dveře na vrchol.
Počkala jsem, dokud se za ním nezavřely dveře. Pak jsem otevřela skříň a vytáhla svůj nejlepší kostým. Ten, který mi kdysi daroval otec, Radovan Pavlíček, při promoci. Elegantní, dokonale padnoucí. Jaroslav ho nikdy neviděl.
Do kanceláře jsem dorazila s hodinovým předstihem. Prošla jsem kolem svého bývalého pracovního stolu, ignorovala ohromené pohledy kolegů a zamířila rovnou chodbou ke kanceláři v rohu. Na dveřích stále visela cedulka: „Vedoucí obchodního oddělení – Kovář J.“
Sekretářka ke mně zvedla hlavu. „Jano, kam jdeš? Pan Kovář tu ještě není.“
Usmála jsem se. „Vím. Jdu si převzít vlastní kancelář. Prosím kávu. A zařiďte výměnu jmenovky.“
Přesně v deset se dveře prudce otevřely. Jaroslav vstoupil sebejistým krokem, s deskami pod paží a úsměvem vítěze. Zastavil se hned na prahu, když mě spatřil sedět za jeho stolem. Úsměv mu z tváře pomalu zmizel.
„Jano? Co tady děláš?“