…že zítra v deset hodin nepůjde o jeho povýšení.
— Samozřejmě, miláčku — přinutila jsem rty k co nejvlídnějšímu úsměvu. — Máš pravdu. Jako vždycky.
Večer se vrátil domů rozjařený, s jiskrami v očích. Na stůl ledabyle položil desky s emblémem luxusního autosalonu.
— Podívej se, co jsem si vybral! — rozložil přede mě lesklý katalog. Z titulní stránky na mě shlížel agresivně tvarovaný terénní vůz, drahý a okázalý.
— Vezmu si ho na úvěr, jasně. Ale s mým platem je to směšná částka. První splátku pokryju z prémie za „Horizont“. Máme ji dostat každým dnem.
Mluvil rychle, nadšeně, aniž by postřehl, jak mi ztuhly rysy.
„Horizont.“ Můj projekt. Moje bezesné noci nad tabulkami. Moje propočty, moje schůzky, moje vyjednávání. Jaroslav Kovář byl jen oficiální tváří — podepisoval dokumenty, které jsem mu připravila, a na poradách sebevědomě prezentoval práci, již ve skutečnosti odvedl někdo jiný.
— Ty si chceš koupit auto? — ozvala jsem se tlumeně, jako bych mluvila zpod hladiny. — Vždyť jsi ještě nedávno říkal, že musíme šetřit. Že naše finanční rezerva je příliš malá.
Odtrhl pohled od prospektu a podíval se na mě s upřímným nepochopením.
— Jani, zase to pleteš dohromady. „My“ platí, když jde o tvoje výdaje. Já po tobě nic nechci, ne? Vydělávám, tak si taky rozhodnu, za co utratím. To je motivace. Chápeš?
Motivace. Muž se prý musí posouvat dál, růst. A já ho údajně brzdím svými přízemními starostmi.
Tuhle větu používal čím dál častěji — že ho zdržuju. Každý můj návrh týkající se společné budoucnosti narazil na zeď. Byla jsem ta, která překáží velkým plánům.
— Jen se snažím být rozumná — zkusila jsem to ještě jednou. — Neměli bychom nejdřív vyřešit bydlení? Začít si společně odkládat na hypotéku?
Rozesmál se. Stejně hlasitě a sebejistě jako odpoledne. Smích, který bodal.
— Hypotéku? S tvým příjmem? Prosím tě. Na to, aby se dalo spořit na byt, je potřeba vydělávat, ne brát drobné za přehrabování papírů.
Až budu obchodním ředitelem, pak se o tom můžeme bavit. Do té doby buď ráda, že máš úspěšného manžela. Brzy budu jezdit v parádním autě — to by ti mělo dělat radost.
Přistoupil ke mně, objal mě a přitiskl k sobě. Voněl drahým parfémem a sebejistotou. Úspěchem, který mu nepatřil.
— A když už jsme u toho ředitele… — ztišil hlas téměř do šepotu. — Zítra mám schůzku s generálním ředitelem. Vypadá to, že se věci konečně hýbou. Stařík si asi všiml mého talentu.
Srdce mi na okamžik vynechalo. Generální ředitel. Radovan Pavlíček. Můj otec.
Nenápadně jsem se vysmekla z jeho náruče, aby neucítil, jak jsem napjatá.
— To je úžasná zpráva, lásko! — vydechla jsem s pečlivě naaranžovaným nadšením.
— To si piš! — rozzářil se. — Zítřek rozhodne o všem. Tak mi drž palce.
Usnul téměř okamžitě, spokojený a přesvědčený o své zářivé budoucnosti. Já zůstala dlouho sedět v kuchyni a hleděla do temného okna, v němž se odrážel jen obrys mé tváře.
Staré ledničce monotónně hučel kompresor, jako by odpočítával čas. Čas do chvíle, kdy se jeho jistota rozpadne. A já se nechystala být tou, která mu bude přát štěstí — chystala jsem se sledovat, jak se zítra všechno obrátí.