V jeho hlase zaznívalo nepochopení, zatím ještě bez stopy strachu. „Běž si hrát jinam, Jano. Čeká mě schůzka s generálním ředitelem.“
„To vím,“ odpověděla jsem klidně a upila z šálku. „Mě taky.“
Dveře se znovu otevřely. Do místnosti vstoupil Radovan Pavlíček. Jakmile ho Jaroslav spatřil, ztuhl. Poznal ho okamžitě, jen nedokázal vstřebat, proč stojí právě tady – a proč tak samozřejmě po mém boku.
„Dobré ráno, pane Kováři,“ pronesl otec vyrovnaně. Pak přešel ke mně a lehce mi položil ruku na rameno. „Vidím, že jste se už setkal se svou novou nadřízenou. Janou Vaněkovou.“
Jaroslav zbledl. Pohled mu těkal mezi mnou a Radovanem Pavlíčkem, jako by hledal skulinu, kudy by z té reality utekl.
„Vaněkovou?..“ vydechl ochraptěle. „Jano, co to má znamenat?“
Pomalu jsem vstala. Uvnitř mě zaplavoval ledový klid. „Tohle není žádné divadlo. Vaněková je moje skutečné příjmení. A Radovan Pavlíček je můj otec.“
Zavrávoral, jako by dostal ránu. „Tvůj otec? Vždyť jsi říkala, že… že se s tebou nestýká…“
„Říkala jsem, že nechce udržovat vztah s dcerou, která si nechá všechno líbit,“ odpověděla jsem tiše. „A měl pravdu. Čekal, až si začnu vážit sama sebe. Dneska ten den přišel.“
Viděla jsem, jak mu to postupně dochází. Auto na leasing, které vydával za vlastní. Odměna, již si přivlastnil. Jeho řeči o tom, že utrácím drobné za hlouposti.
„Janičko… lásko… to je přece omyl,“ natáhl ke mně ruku a hlas mu změkl do ubohého tónu. „Já tě miluju. Všechno jsem dělal pro nás.“
„Ne. Všechno jsi dělal pro sebe,“ přerušila jsem ho. „Sám jsi nastavil pravidla. Co je tvoje, je tvoje. Co je moje, je moje.“
Rozhlédla jsem se po kanceláři. „A tohle je moje firma. Moje rozhodnutí. S okamžitou platností končíš. Důvodem je opakované přisvojování cizích zásluh a zneužívání práce týmu. Veškerá dokumentace k projektu Horizont je u mě.“
Zůstal stát bez hnutí.
„To nemůžeš…“
„Můžu,“ odvětila jsem věcně. „A ještě drobnost – prémie, se kterou jsi počítal, vyplacena nebude. Takže ani banka ti úvěr na nové auto neschválí.“
Otec mlčky přihlížel. V jeho pohledu jsem zahlédla tiché uznání.
„A ještě jedna věc,“ dodala jsem a zadívala se mu přímo do očí. „Dnes si z bytu odnes své věci. Klíče nech na recepci. Ohledně rozvodu tě bude kontaktovat můj právník.“
Hleděl na mě, jako bych se proměnila v cizí bytost. Z jeho sebejistoty nezbylo nic. Stál přede mnou malý, vyděšený člověk, který právě přišel o všechno, co považoval za jisté.
„Jsme přece rodina…“ zkusil naposledy.
„Rodina?“ pousmála jsem se bez emocí. „Pro tebe jsem byla jen výhodná investice. Projekt, který se ti vyplatil. Jenže ten dnes skončil. A to se ztrátou.“
Posadila jsem se zpět do křesla a vzala do ruky pero.
„Teď mě omluv. Čeká mě práce.“
…
Večer se byt ponořil do ticha. Ozvěna jeho spěšného balení konečně utichla. Zavřela jsem za ním dveře – definitivně.
Sedla jsem si k notebooku a otevřela stránky obchodu s elektronikou. Chvíli jsem listovala nabídkou, až jsem našla ten největší model lednice z nerezové oceli – s výrobníkem ledu a dotykovým displejem přes celé dveře. Přesně tu, o které mi kdysi řekl, že je zbytečný luxus.
Klikla jsem na „Koupit“.
Platba proběhla okamžitě.
Z mé vlastní karty.