Lucie Řezníková zaklapla diář a zůstala sedět potmě v obýváku. Slzy jí začaly stékat po tvářích až po dlouhé době – ne z uražené pýchy, ale z náhlého pochopení. Všechno, co si dosud vysvětlovala jako zradu, najednou ztratilo ostré obrysy. Lukáš Blažek nebyl bezcitný muž, který si jen tak pořídil milenku. Byl to člověk zahnaný do kouta, rozpolcený mezi povinností, soucitem a strachem, který nedokázal najít správnou cestu ven.
Čtyři dny nato se u jejích dveří objevila Ladislava Vaceková společně s Karolínou Starýovou. Přišly připravené – s deskami plnými papírů a sebejistotou, která z nich přímo čišela.
„Podepiš to,“ hodila Karolína žalobu na stůl. „Napadneme závěť. Svědci jsou domluvení, právník říká, že máme velkou šanci.“
„Nezdržuj to,“ přidala se tchyně a poklepala nehtem na dokument. „Ukončíme tuhle frašku.“
Lucie vzala pero do ruky. Chvíli hleděla na listinu, pak ho pomalu položila zpět. Otevřela zásuvku komody a vytáhla malý flash disk.
„Jsou na něm záznamy z kamery v Lukášově pracovně,“ pronesla klidně. „Instaloval ji kvůli bezpečnosti. Je tam vidět, jak závěť sepisuje i jak mluví s notářem. Byl při plném vědomí. A tady je jeho diář. Vysvětluje v něm, proč všechno odkázal Monice Čermákové.“
Ladislava po zařízení vystartovala, ale Lucie jí pevně zadržela ruku.
„Tohle je jen kopie. Originál už má notář.“
„Ty ses zbláznila?“ vyhrkla Karolína a vyskočila ze židle. „Vzdáš se všech peněz? Úplně všeho?“
Lucie se postavila. „U soudu budu svědčit ve prospěch závěti. Potvrdím, že se rozhodl sám a věděl, co činí. A že se ho snažíte očernit pomocí zaplacených svědků.“
V místnosti zavládlo ticho, které přerušil až projíždějící automobil za oknem.
„Zradila jsi jeho památku,“ zasyčela zbledlá Ladislava Vaceková. „Zradila jsi rodinu. Přijdeš o všechno. Zůstaneš sama a budeš toho litovat.“
„Sama jsem od chvíle, kdy zemřel,“ odpověděla Lucie tiše. „A litovat budu jen toho, že jsem ho nepoznala dřív takového, jaký opravdu byl.“
Tchyně se otočila na podpatku a zamířila ke dveřím. Karolína ji následovala a ještě z chodby vykřikovala, že žalobu podají i bez ní.
„Jen do toho,“ zavolala za nimi Lucie. „A připravte se na to, že soud uslyší o vašich falešných svědcích.“
Dveře prudce zapadly.
Za dva měsíce Monika Čermáková odjela na plánovanou operaci. Lucie jí pomohla vyřídit potřebné dokumenty, spojila se s klinikou a dohlédla na všechny formality. Dušan Král a Andrea Kolářová zůstali u babičky a Lucie za nimi každý týden jezdila – nosila nákup, pomáhala s úkoly a snažila se, aby měli alespoň kousek jistoty.
Ladislava Vaceková nakonec žalobu skutečně podala. Soud však proběhl během jediného jednání. Lucie předložila záznamy i deník. Advokát tchyně se pokoušel zpochybnit jejich pravost, ale znejistěl ve chvíli, kdy se soudce začal vyptávat na údajné svědky. Karolína se do svých výpovědí zamotala natolik, že působila nevěrohodně. Žaloba byla zamítnuta a soud navíc upozornil na pokus uvést řízení v omyl.
Po skončení jednání odešla Ladislava ze síně bez jediného pohledu na Lucii. Karolína kráčela za ní a hlasitě si stěžovala, ale obě dobře věděly, že prohrály. A že se po městě brzy rozkřikne, jak se pokusily připravit těžce nemocnou ženu o poslední jistotu. Léto se mezitím pomalu chýlilo ke konci a s ním přicházely další změny, které nikdo z nich nedokázal předvídat.