Lucie zůstala stát, pohledem přimrazená k tváři své tchyně. Ladislava Vaceková seděla nehnutě, rty sevřené do úzké čáry, výraz tvrdý jako kámen. V jejích očích nebyla ani stopa po smutku nad ztrátou syna. Jen chladný kalkul.
„Rozmyslím si to,“ pronesla Lucie tiše.
„Není co rozmýšlet!“ udeřila Ladislava dlaní do stolu tak prudce, až poskočil hrnek. „Za týden podáváme žalobu. A ty u toho budeš stát s námi. Je to jasné?“
Lucie otevřela dveře a bez jediného slova vyčkala, dokud obě ženy neodešly.
Na prahu se Ladislava ještě otočila.
„Jestli nás zradíš, nikdy ti to neodpustím. Pamatuj si to.“
Dům za starým višňovým sadem působil opuštěně. Omítka se loupla, okenice byly oprýskané a plot se nakláněl, jako by už dávno ztratil sílu stát rovně. Lucie lehce zatlačila na vrzající branku. Na dvorku se houpala pneumatika zavěšená na laně a vedle ní stál vybledlý plastový stolek.
Zaklepala.
Otevřela jí žena tak hubená, až působila téměř průsvitně. Vlasy měla stažené do obyčejné gumičky, tvář bez líčidel, pod očima tmavé kruhy. Jakmile spatřila Lucii, pochopila.
„Vy jste jeho manželka.“
„Ano.“
Chvíli na sebe mlčky hleděly. Lucie očekávala drzou sokyni, sebejistou a vypočítavou. Místo toho před ní stála zlomená bytost, která jako by se bála nadechnout.
„Pojďte dál,“ ustoupila Monika Čermáková stranou.
Uvnitř bylo cítit léky a vařenou pohanku. Na pohovce seděly dvě děti — chlapec kolem dvanácti a mladší dívka. Když se chlapec podíval na Lucii, projel jí mráz po zádech. Ten pohled znala. Stejné rysy měl Lukáš před dvaceti lety.
„Řekl mi, že jste rozvedení,“ začala Monika a pomalu se posadila. „Prý už tři roky. Věřila jsem mu. Pracovala jsem ve skladu, on tam jezdil kontrolovat směny. Dali jsme se do řeči… byl pozorný, laskavý. Když mi začalo být špatně, pomohl mi sehnat doktory. A pak…“ na okamžik se jí zlomil hlas, „zamilovala jsem se. Myslela jsem, že i on. Že jsme rodina.“
Stiskla si ruce v klíně tak silně, až jí zbělely klouby. Lucie si sedla naproti.
„Kdy jste zjistila pravdu?“
„Až po jeho smrti,“ zvedla Monika oči plné studu. „Ozval se notář. Nechtěla jsem tomu věřit. Připadám si… hrozně. Opravdu jsem netušila, že jste spolu.“
Chlapec vstal a přistoupil blíž. Mluvil klidně, ale pevně.
„Podáte žalobu? Vezmete nám všechno?“ zeptal se Dušan Král. „Máma potřebuje operaci. Bez ní…“ na okamžik se nadechl, „nedožije se léta. Dělají ji jen v Praze. Když se to bude řešit u soudu, nestihne to.“
Lucie na něj hleděla a nedokázala odpovědět. Přijela sem s představou nepřítele. A našla podvedenou ženu a děti, které se jen snaží udržet matku naživu.
„Potřebuji čas,“ vydechla nakonec.
Když odcházela, Monika ji zavolala zpátky od dveří.
„Vzdala bych se všeho, kdybych mohla. Ale léčba stojí moc peněz. Mám jen děti… a nechci, aby zůstaly samy.“
Tej noci Lucie nedokázala spát. Vytahovala z komody Lukášovy věci a mezi nimi objevila jeho starý diář, který před půl rokem zapomněl doma. Listovala stránkami, až narazila na zápis psaný jeho rukou:
„Jak to říct Lucii? Obětovala mi celý život. A já se rozdělil na dvě části. Monika a děti mě potřebují. Ale Lucii zradit nedokážu. Jak jsem se dostal do situace, kdy neumím zvolit?“
O pár řádků níž, drobnějším písmem, stálo:
„Monika slábne. Lékaři mluví o půl roce, možná méně. Operace je poslední naděje. Mám strach. Je mi stydno. Ale nemůžu ji nechat odejít.“