„Vyřiď Lucii Vaněkové, že ten tvaroh byl výborný.“
Vyřiď. Jako bych byla poslíček, ne člověk, který ten nákup zaplatil ze svého účtu.
Neřekla jsem nic. Zase jsem to spolykala.
Jenže tentokrát se ve mně cosi pohnulo. Začala jsem si víc všímat maličkostí, které jsem dřív přehlížela. Třeba jak Dana Pavlíčeková při rodinných setkáních s pýchou vypráví, jak je Jan Čermák úžasný syn – jak jí nosí dárky, jak se o ni stará, jak je pozorný. Nikdy ani náznakem nezmíní, kdo ty dárky vybírá, objednává a platí.
Nebo když si u kávy stěžuje kamarádkám, že její snacha je pořád v práci, že doma skoro není a že děti vychovává kde kdo, jen ne matka. A pak ten její povzdech nad rodinnými fotografiemi:
„Ach jo, Honzíku, mohl sis vybrat hezčí ženu…“
A já dál posílala peníze. Třicet tisíc měsíčně. Čtyřicet. Padesát. Někdy i víc, když bylo potřeba „něco navíc“.
Na začátku září přišla s novinkou. Seděli jsme u ní v kuchyni – já, Jan a děti – když slavnostně oznámila:
„V listopadu mi bude šedesát. Kulaté výročí. To si zaslouží pořádnou oslavu.“
Nalévala čaj s výrazem člověka, který je zvyklý, že jeho přání se plní bez diskuse.
„Chtěla bych restauraci. Tak třicet lidí. Hezkou výzdobu, živou hudbu, fotografa. Ať to má úroveň. A vy mi s tím samozřejmě pomůžete, že ano?“
Jan ani na vteřinu nezaváhal.
„Jasně, mami. To je samozřejmé.“
Dopila jsem čaj a cítila, jak mi v hrudi narůstá chlad.
Cestou domů se na mě Jan obrátil:
„Luci, vyber nějakou pěknou restauraci. Ty se v tom vyznáš líp než já.“
„Třicet hostů v solidním podniku vyjde zhruba na tři sta tisíc,“ odpověděla jsem klidně. „Se vším všudy – pití, hudba, výzdoba.“
Pokrčil rameny.
„Máme přece úspory.“
„Naše úspory,“ zdůraznila jsem.
„Je to šedesátka mojí mámy. To je velká věc.“
Podívala jsem se na muže, se kterým jsem prožila deset let, porodila dvě děti, postavila dům a vybudovala firmu. A došlo mi, že on to prostě nevidí. Nevidí, jak nás jeho matka využívá. Nevidí, co to se mnou dělá. Nevidí ani tu nejzákladnější nespravedlnost.
„Dobře,“ přikývla jsem nakonec. „Zařídím to.“
Vybrala jsem reprezentativní restauraci a zamluvila jejich nejlepší salonek. Sestavila menu přesně podle seznamu, který mi Dana Pavlíčeková poslala – třicet položek, žádný kompromis. Objednala jsem květinové aranžmá, domluvila moderátora večera, kapelu i profesionálního fotografa.
Telefon mi pak zvonil každý den.
„Lucinko, dort by mohl být třípatrový, ne? A vezměte raději dražší šampaňské, přijdou nároční lidé. Budou mít číšníci motýlky? A co ohňostroj, šel by zařídit?“
Na všechno jsem kývla. Rozpočet bobtnal před očima.
Když jsem Janovi ukázala konečnou kalkulaci, nejistě navrhl:
„Nemohli jsme to udělat trochu střídměji?“
„Teď už těžko,“ odpověděla jsem. „Všechno je zaplacené a smlouvy podepsané.“
Vzdychl a dál to neřešil.
Den oslavy byl na listopad překvapivě mírný, kolem pěti stupňů nad nulou, bez sněhu. Oblékla jsem si jednoduché černé šaty – nenápadné, aby hlavní hvězda večera nezůstala ve stínu.
Dana Pavlíčeková nás v restauraci vítala už dokonale připravená. Vínové šaty, čerstvě upravené vlasy, nový lak na nehtech, výrazné líčení. Vypadala slavnostně a spokojeně.
„To je nádhera!“ rozhlížela se po sále rozzářeně. „Honzíku, ty jsi ale šikovný syn!“
Stála jsem vedle něj. Jako průhledná.
Hosté postupně zaplnili místnost – příbuzní, sousedé, přítelkyně, bývalí kolegové. Nakonec jich bylo snad pětatřicet. Sál se naplnil hovorem, smíchem a cinkáním skleniček.
Dana přijímala gratulace s výrazem královny na audienci – vlídně, ale s lehkým odstupem. Když jsme přišli na řadu my, Jan jí podal obálku.
„Všechno nejlepší, mami.“
Uvnitř bylo sto tisíc korun. Moje prémie z práce.
„Děkuju, synku,“ políbila ho na tvář. Na mě se ani nepodívala.
Večer pokračoval podle plánu: přípitky, slavnostní řeči, první tóny hudby… a já zatím tiše seděla a sledovala, jak se celý ten dokonale zorganizovaný večer rozjíždí dál.