Hudba sílila, parket se zaplnil a Dana Pavlíčeková s každou další sklenkou doslova rozkvétala. Byla hlučnější, rozesmátější, sebejistá. Vznášela se mezi hosty, přijímala lichotky, tančila a rozhazovala úsměvy na všechny strany.
Já zůstávala u stolu a v duchu sčítala položky. Steak za dva tisíce. Ústřice po osmi stech. Láhev crémantu – šest tisíc. Květinová výzdoba vyšla na dvacet sedm tisíc. Kapela stála padesát. Fotograf třicet… Čísla mi běžela hlavou rychleji než hudební tempo.
Krátce před desátou si Dana vyžádala mikrofon. Moderátor jí ho s úklonou podal a ona, lehce nejistá v kolenou – šampaňské už odvádělo svou práci – se postavila doprostřed sálu.
„Moji milí!“ rozhlédla se slavnostně kolem sebe. „Chci připít na nejdůležitějšího muže svého života. Na mého syna, Jana Čermáka!“
Jan se rozpačitě pousmál, hosté se přidali.
„Vychovala jsem ho sama,“ pokračovala a hlas se jí zlomil do dojemné polohy. „Úplně sama. Po smrti manžela. A podívejte se, jaký z něj vyrostl chlap. Pozorný, laskavý, štědrý. Děkuju ti, synku, za všechno!“
Zvedla sklenici, sálem zazněl potlesk.
Pak se zasmála, téměř škodolibě. „I když… přiznávám, že jsem si pro tebe představovala hezčí a praktičtější snachu. Ale co už…“
Mávla rukou, jako by odháněla obtížný hmyz.
„I tahle se dá přežít.“
Vzduch ztěžkl. Někdo se nuceně uchechtl, jiní zabořili pohled do talířů. Jan zbledl.
Ve mně se cosi přetrhlo. Bez hluku, bez výkřiku. Jako když praskne struna, která byla příliš dlouho napjatá.
Postavila jsem se. Klidně, beze spěchu. Všechny oči se obrátily ke mně.
„Mohu také něco říct?“ ozvala jsem se vyrovnaně.
Dana překvapeně zamrkala. Mikrofon mi podala s opatrností.
Otočila jsem se k hostům. „Ráda bych připila na naši oslavenkyni, Danu Pavlíčekovou.“
Usmála se, spokojená.
„Která mě, bohužel, také dlouhodobě neuspokojuje,“ pokračovala jsem. „Ani jako tchyně. Ani jako člověk. A proto…“
Odmlčela jsem se a zadívala se jí přímo do očí.
„Proto od dnešního dne přestávám hradit její výdaje. Úplně všechny. Nájem a energie – končím. Nákupy – končím. Oblečení, léky, taxíky, kosmetické salony – končím. A mimochodem, tento večer také nedoplatím.“
Ticho bylo tak hutné, že bylo slyšet kapání vody z klimatizace v rohu místnosti.
„Lucie, co to…“ začal Jan, ale umlčela jsem ho gestem.
„Ještě něco,“ dodala jsem. „Účet za dnešek se bude pohybovat kolem tří set tisíc. Zálohu i polovinu částky jsem uhradila předem. Berte to jako můj dar. Zbytek si prosím vyřešte sami. Třeba se mezi sebou složte.“
Mikrofon jsem položila na stůl, vzala kabelku a zamířila ke dveřím.
„Lucie! Počkej!“ Jan vyskočil, ale já se neohlédla.
Za zády propukl chaos. Rozhořčené hlasy, šokované výkřiky, nervózní smích. Dana křičela cosi o nevděčnosti a drzosti.
Venku jsem se zhluboka nadechla. Chladný vzduch mě uklidnil víc než celé šampaňské večera.
Telefon se rozdrnčel asi po pěti minutách. Jan. Pak znovu Jan. Potom Dana. A nakonec i Renata Urbanová, její sestra. Vypnula jsem zvonění a objednala si taxi.
Doma panoval klid – děti byly u mé maminky. Svlékla jsem šaty, odlíčila se, zalila si heřmánek a sedla si k oknu. Noční město pod sebou tiše pulzovalo.
Jan přišel kolem půlnoci. Odemkl potichu, jako by vstupoval do cizího bytu. V kuchyni mě našel se studeným čajem v ruce.
„Zbláznila ses?“ vydechl rozechvěle. „Víš vůbec, co jsi způsobila?“
„Velmi dobře,“ odpověděla jsem.
„Máma se zhroutila! Hosté byli v šoku! Musela je prosit, aby se složili na doplatek! Uvědomuješ si, jak se cítila?“
Podívala jsem se na něj klidně. „A dokážeš si představit, jak jsem se cítila já celé ty roky? Když jsem financovala tvou matku a ona za mými zády vykládala, že sis vybral špatně a že jsem pro tebe nedost dobrá?“