Kateřina Čermáková stála po jeho boku bez jakýchkoli rozpaků – už ne jako asistentka, ale jako žena, která si nárokuje své místo. Oblékla se do jemných krémových odstínů, jako by mířila na slavnostní recepci, nikoli na rozvodové jednání. S naprostou samozřejmostí položila dlaň na Romanovo předloktí a lehce ho stiskla, gestem tichého vítězství, jako by rozsudek byl dávno vyřčen a soudce měl jen sehrát poslední scénu.
V útrobách se mi sevřelo. Nešlo jen o dítě, které jsem nosila pod srdcem. Bolela mě ta známá pachuť ponížení, když jsem je znovu viděla stát vedle sebe – otevřeně, beze studu, s jistotou lidí, kteří vědí, že jim projde všechno. Roman už se ani nesnažil skrývat svou bezohlednost. Naopak, jako by si ji užíval.
Zachytil můj pohled. Rty se mu zkřivily do úsměvu, který byl chladný a prázdný; v očích se mu nepohnul ani sval.
Naklonil se ke mně ve chvíli, kdy se pozornost ostatních stočila jinam.
„Jsi nula,“ pronesl sotva slyšitelně. Jeho hlas byl tichý, ale řezal jako tenká čepel. „Podepiš to a zmiz. Měla bys být ráda, že tě vůbec nechám odejít.“
Hrdlo se mi stáhlo úzkostí, přesto jsem se donutila odpovědět. Mlčení mě stálo už příliš mnoho.
„Nežádám nic přehnaného,“ vypravila jsem ze sebe. Snažila jsem se, aby se mi hlas netřásl. „Chci jen to, na co mám právo. Výživné. Polovinu domu, který jsme pořídili společně. Potřebuji jistotu pro naše dítě.“
Kateřina se zasmála. Nebyl to veselý smích – spíš ostrý zvuk plný opovržení, po kterém se několik lidí v síni ohlédlo.
„Na co máš právo?“ zopakovala a naklonila hlavu, když si mě měřila od hlavy k patě. „Připoutala jsi si ho těhotenstvím. Buď ráda, že tě nepřipraví úplně o všechno.“
Ustoupila jsem o krok. Zatočila se mi hlava, horkost mi vystoupala do tváří. „O mém dítěti takhle mluvit nebudeš.“
Její výraz ztvrdl. Dřív než jsem stačila zareagovat, vstoupila přímo do mého osobního prostoru a prudce mě udeřila. Úder byl tak silný, že se mi hlava smýkla stranou. Zvuk plácnutí zazněl místností nepřirozeně hlasitě. V ústech jsem ucítila kovovou pachuť krve a po tváři se mi rozlila palčivá bolest.
Na zlomek vteřiny se celý sál ponořil do ticha.
Pak se šepot rozšířil jako vlna po hladině.
Roman se ani nepohnul. Nezadržel ji, neprojevil překvapení. Naopak – koutky úst mu cukly, jako by ho situace bavila.
„Třeba mě teď začneš poslouchat,“ utrousil téměř znuděně.
Stála jsem tam roztřesená. Dlaň mi instinktivně sjela na břicho. Zrak se mi rozostřil a slzy mě pálily pod víčky, ale odmítala jsem se sesypat. Očima jsem zoufale hledala někoho, kdo by zasáhl – jakoukoli autoritu, která by to zastavila. Soudní zřízenec postával u dveří, můj právník byl v nedohlednu a lavice soudce zela prázdnotou.
„Jen breč hlasitěji,“ sykla Kateřina a přiblížila se tak blízko, že jsem cítila její těžký parfém. „Třeba tě někdo začne litovat.“
Zvedla jsem pohled k soudcovskému pultu. V hrudi mi bušilo, ale tentokrát už jsem byla rozhodnutá. Přestanu mlčet. Přestanu chránit muže, který mě systematicky ničil. Byla jsem připravená požádat o ochranu a nahlas přiznat, že Roman Čermák je nebezpečný muž.