Byla jsem připravená požádat soud o ochranu. Připravená konečně vyslovit nahlas, že muž, kterého jsem si vzala, představuje hrozbu.
Soudce se na mě zadíval, jako by mu někdo vyrazil dech.
Ondřej Blažek.
V justičních kruzích byl známý jako přísný a zásadový. Vysoký, vždy dokonale upravený, s pověstí člověka, který se drží zákona bez nejmenších ústupků. Tmavé vlasy mu na spáncích začínaly šedivět a jeho oči… měly stejnou barvu jako ty moje. Odstín, který jsem znala odmalička. Stejný pohled, jaký na mě hleděl zrcadlem v koupelně. Pohled, který mě kdysi chránil, i když jsem tvrdila, že žádnou ochranu nepotřebuji.
Prsty se mu zaryly do hrany soudcovského stolu tak silně, až mu zbělely klouby. Čelist měl napjatou a nespouštěl ze mě zrak. Na zlomek vteřiny se čas zlomil a minulost se přelila do přítomnosti.
Můj bratr.
Čtyři roky jsem ho neviděla.
Od chvíle, kdy Roman Čermák začal nenápadně, ale vytrvale odřezávat mou rodinu od mého života. Posmíval se jejich „omezenosti“, rodinné oslavy nahrazoval firemními akcemi, zachytával zprávy, přesvědčoval mě, že jsem přítěž. Postupně jsem přestala volat. Ondřej se proměnil v tiché břemeno, které jsem nosila někde hluboko v sobě.
„Klid v síni,“ ozval se soudce Blažek. Hlas měl pevný, přesto v něm zaznělo lehké zachvění.
Roman se napřímil, jako by mu situace dodávala na důležitosti. Kateřina Čermáková se samolibě pousmála.
Soudce se lehce předklonil a oči ze mě nespustil ani na okamžik. „Soudní zřízenče,“ řekl tiše, ale tón měl nečekaně tvrdý. „Zavřete dveře.“
Těžké dveře se s dunivým úderem zavřely a zvuky z chodby náhle umlkly. Jako by někdo přesekl okolní svět nožem. Zřízenec zůstal stát opodál, ruku připravenou u vysílačky. Vzduch v místnosti zhoustl napětím.
Romanův úsměv poprvé lehce zakolísal.
„Pane předsedo,“ spustil uhlazeně, „jde o běžné rozvodové řízení. Moje žena je jen… rozrušená. V jejím stavu je to pochopitelné. Hormony.“
Soudcův pohled k němu přelétl jako chladná čepel. „O jejím těle mluvit nebudete.“
Kateřina protočila oči. „Můžeme už pokračovat? Evidentně si jen hraje na oběť.“
Hlas soudce zůstal klidný, ale zněl o poznání tvrději. „Paní Čermáková, udeřila jste právě paní Čermákovou v této soudní síni?“
„Vrazila do mě,“ odsekla s pozvednutou bradou.
„To není odpověď.“ Obrátil se lehce k zapisovatelce. „Do protokolu uveďte viditelné zarudnutí a krvácení na tváři žalobkyně.“
Roman se nadechl k protestu. „Pane předsedo—“
„Dost.“ Soudce zvedl dlaň. „Soudní zřízenče, přistupte blíž.“
Muž vykročil vpřed.
„Paní Čermáková,“ oslovil mě Ondřej formálně, ale za jeho profesionalitou bylo cítit napětí, „žádáte tento soud o ochranu?“
Srdce mi bušilo tak silně, že jsem ho cítila až v krku. Všechny pohledy se upřely na mě. Na okamžik jsem zaváhala.