Jenže o mou péči ve skutečnosti nestáli. Nešlo jim o rodinu ani o soudržnost. Potřebovali jen bezedný účet, do kterého mohou kdykoli sáhnout a o nějž si mohou beztrestně otírat boty mezi jedním patetickým recitálem a druhým.
Pomalu jsem odstrčila židli. Masivní dubové nohy zaskřípaly o parkety tak hlasitě, až se několik hostů polekaně ohlédlo. Narovnala jsem záda a klidným krokem zamířila k Heleně Kratochvílové. Když jsem jí jemně, ale rozhodně vyňala mikrofon z ruky, zmateně zamrkala.
Nadechla jsem se.
— Děkuji za barvitý portrét, který jste tu o mně právě vykreslila, — pronesla jsem zřetelně a rozhlédla se po oněmělých tvářích kolem stolu. — V jednom máte pravdu. Opravdu necituji francouzské filozofy.
Zvedla jsem ruce, dlaně pevné a zdrsnělé prací.
— Tyhle ruce znají váhu skutečné dřiny. A moje hlava je zvyklá počítat výplaty pro stovky zaměstnanců a sestavovat rozpočty, ne vést vzletné řeči o duchovnu za peníze někoho jiného.
Úmyslně jsem se odmlčela, aby ticho zhoustlo.
— Když už jsme si dnes dopřáli tak otevřený večer, dovolte mi připomenout jeden drobný detail.
Pohledem jsem obsáhla celý sál, který náhle ztichl.
— Tohle honosné rodinné sídlo. Křišťálové lustry nad vašimi hlavami. Teplo, které vám dnes proudí do radiátorů. Dokonce i ten kaviár, který si s takovou chutí nabíráte na talíře… To všechno bylo zaplaceno z toho „špinavého hnoje“, nad kterým tak ohrnujete nos.
Helena Kratochvílová zbledla do popelavého odstínu. Prsty křečovitě sevřela opěradlo židle a její pověstná výřečnost se rozplynula.
Pavel Moravec vyskočil, ruku ke mně prosebně nataženou.
— Jano, prosím tě… maminka to tak nemyslela. Jen nešťastný žert…
— Sedni si, — přerušila jsem ho tiše.
Okamžitě poslechl a doslova se sesunul zpět.
— Pro ty z vás, kdo neznáte skutečný stav věcí: před třemi lety byla tato monumentální stavba těsně před zabavením bankou kvůli dluhům v řádech milionů. A byl to můj zemědělský podnik, kdo ty závazky do poslední koruny vyrovnal.
Nikdo se ani nepohnul.
— Mé pravidelné investice vám umožnily dál si hrát na zámožnou smetánku a zachovat si střechu nad hlavou. Posmíváte se mým pracovním botám? Máte na to právo.
Udělala jsem pár kroků blíž ke stolu.
— Ale dobře si zapamatujte, že právě v těch botách, zabořená po kotníky v bahně, jsem vydělala peníze na vaše luxusní šaty od návrháře, paní Heleno Kratochvílová.
Těžce polkla, ale nezmohla se na jediné slovo.
Pevně jsem sevřela mikrofon.
— Jestliže ve vás moje každodenní práce vzbuzuje tak hluboký odpor, pak je načase udělat několik zásadních změn.