Pokud vám tedy moje každodenní dřina připadá natolik odpudivá, nehodlám už dál „poskvrňovat“ vaše urozené ruce svými penězi. S okamžitou platností ruším veškeré investice.
Každou slabiku jsem vyslovovala pomalu a zřetelně, aby nikdo nemohl tvrdit, že špatně slyšel.
— Od zítřka si veškeré výdaje hradíte sami. Elektřinu, plyn, vodu, úklidovou službu, mzdu zahradníka i ochranku. Věřím, že svou vášeň pro balet dokážete proměnit v dostatečný příjem, až dorazí první zimní účet za topení.
Mikrofon jsem položila na desku stolu s klidnou pečlivostí. Pavel Moravec vyskočil tak prudce, až židle zaskřípala o podlahu.
— Jano Mlynářová, počkej! To přece nemyslíš vážně! Nemůžeš nás takhle odstřihnout!
— Myslím to naprosto vážně.
Podívala jsem se mu do očí a s překvapivým klidem si uvědomila, že ve mně nezůstala ani stopa křivdy. Žádná lítost, žádný vztek. Jen čistý, průzračný pocit volnosti.
— Klidně tu zůstaň a dál se bav u maminčiných duchaplných poznámek.
Otočila jsem se na podpatku a bez zaváhání zamířila ke dveřím.
Když jsem vyšla na vysoké kamenné schodiště před domem, naplnila jsem plíce chladným nočním vzduchem. Voněl vlhkým listím a lesem, který obklopoval celý pozemek. Ten nádech chutnal jako nový začátek.
Vytáhla jsem telefon a vytočila číslo svého finančního ředitele. Signál vyzváněl déle než obvykle.
— Petře Tesaři, dobrý večer. Omlouvám se za pozdní hodinu, — řekla jsem tiše, zatímco jsem scházela po schodech do zahrady. — Zítra hned ráno prosím otevři složku se smlouvami rodiny Pavla Moravce. Zastav všechny trvalé příkazy na jejich účty. A zruš platby za kompletní provoz tohohle domu. Už tam neodejde ani koruna.
Na druhém konci se ozvalo listování papírů. Petr, jako vždy, pracoval dlouho do noci.
— Jano, pokyny samozřejmě připravím, — odpověděl rozvážně. — Obávám se ale, že situace není tak jednoduchá. Ten objekt nemůžeme nechat napospas osudu.
Zarazila jsem se uprostřed štěrkové cesty.
— Před třemi lety, když jsme je vytahovali z bankrotu, banka trvala na tvrdých zárukách, — pokračoval. — Nesplatili jsme jen jejich dluhy. Odkoupili jsme i zástavu. Z právního hlediska patří vila i přilehlé pozemky našemu agrokombinátu. Je to váš soukromý komerční majetek. Pokud bychom teď odpojili topení a stáhli ostrahu, budova by utrpěla škody a hodnota aktiva by výrazně klesla.
V hlavě se mi mihly vzpomínky na stohy dokumentů, které mi Petr vozil k podpisu přímo na stavby nových skleníků. Bývala jsem tehdy vyčerpaná k padnutí a smlouvy jsem pročítala jen zběžně, sledovala jsem především konečné částky. Svému finančníkovi jsem bezvýhradně důvěřovala. Vnímala jsem to jako další nekonečný výdaj na pohodlí manželových příbuzných, nic víc.
Teprve teď mi začínalo docházet, že skutečnost může být mnohem zajímavější, než jsem si kdy připouštěla.