Za okny se v říjnovém větru pomalu snášely listy a pokrývaly dvůr zlatavým kobercem. Kateřina Kolářová právě chystala stůl k večeři, když ticho bytu prořízl ostrý zvonek. Tomáš Urban se zvedl z pohovky a zamířil ke dveřím.
„To bude asi máma,“ poznamenal přes rameno.
V posledních týdnech přicházela Dagmar Horáková stále častěji. Vždy působila ustaraně a pokaždé si přinášela nějakou žádost. Kateřina si na neohlášené návštěvy postupně zvykla, i když by mnohem víc ocenila, kdyby tchyně alespoň předem zavolala.
Z předsíně se ozvalo krátké tlumené přivítání a hned nato vstoupila Dagmar do kuchyně. Pozdrav sotva procedila mezi zuby. Vypadala vyčerpaně – pod očima tmavé kruhy, účes rozcuchaný, což u ní nebývalo zvykem.
„Potřebuju čtyři sta tisíc korun,“ vyhrkla bez okolků. „A hned.“
Kateřina zůstala stát s talířem v ruce. Takový začátek rozhovoru opravdu nečekala.
„Dobrý večer, paní Horáková,“ odpověděla chladně a odložila nádobí na stůl. „Posaďte se.“
„Na zdvořilosti teď není čas,“ mávla rukou Dagmar. „Řekla jsem jasně, co potřebuju. Čtyři sta tisíc.“
Tomáš mezitím pomalu přišel do kuchyně a usedl ke stolu. Oči upíral do vzoru ubrusu s takovým zaujetím, jako by studoval složitý plán.
„Můžu vědět, z jakého důvodu tak vysoká částka?“ zeptala se Kateřina klidně.
Dagmar si nervózně pohrávala s páskem kabelky a přešlapovala z nohy na nohu. „Dluhy. Vzala jsem si několik úvěrů, myslela jsem, že to zvládnu splácet. Jenže úroky šly nahoru, splátky taky. Když teď nesplatím větší část, dají byt do dražby.“
„To jsou vaše závazky,“ odpověděla Kateřina vyrovnaným hlasem. „Nemám s nimi nic společného.“
Tchyni se rozšířily oči. „Jak to myslíš? Jsi přece manželka mého syna. Rodina!“
Kateřina pomalu rovná příbory, jako by měla času nazbyt. „Příbuzenský vztah automaticky neznamená finanční povinnost,“ pronesla po chvíli. „Úvěry jste si brala sama a rozhodnutí bylo na vás.“
„Ale vy přece peníze máte!“ nedala se Dagmar. „Tomáš říkal, že jste dostali dědictví po babičce a že máš slušné prémie!“
Kateřina se velmi pomalu otočila k manželovi. Tomáš zrudl a uhnul pohledem.
„Takže naše rodinné finance jsou veřejné téma?“ zeptala se ledově.
„Já jen… máma se ptala, jak se nám daří,“ zamumlal Tomáš.
„To, jak se máme, není totéž co přesné částky na účtech,“ odvětila Kateřina.
Dagmar využila napětí a zvýšila hlas. „Manželka má stát při rodině! Ty peníze nepotřebuju pro sebe, ale pro nás všechny. Když mě vystěhují, kam půjdu? Skončím u vás!“
„Cizí dluhy ze svých úspor hradit nebudu,“ odpověděla rázně Kateřina.
Tchyně sevřela pěsti, tvář jí zkřivila zloba. „Cizí? Jsem matka tvého muže! Vychovala jsem ho, obětovala mu celý život!“
„A kde je výsledek té oběti?“ opáčila Kateřina. „Jak je možné, že žena s tolika zkušenostmi nemá žádné vlastní rezervy?“
Dagmar otevřela ústa, ale slova nenacházela. Otázka zasáhla citlivé místo.
„Nemusím se ti zpovídat!“ vyhrkla nakonec.
„Přesto po mně žádáte peníze,“ připomněla Kateřina. „To je poněkud zvláštní logika.“
Tomáš konečně zvedl hlavu. „Katko, možná bychom jí přece jen mohli nějak pomoct. Aspoň částí?“
Kateřina se na něj podívala a v očích se jí mihlo zklamání. „Tomáši, uvědomuješ si, o jaké sumě mluvíš? Čtyři sta tisíc korun jsou opravdu obrovské peníze.“