„Čtyři sta tisíc je opravdu obrovská částka,“ zopakovala Kateřina pevně.
„Máma se ale ocitla ve vážných problémech,“ snažil se Tomáš situaci zmírnit.
„V problémech, které si způsobila sama,“ podotkla Kateřina klidně, avšak důrazně. „A teď očekává, že je za ni zaplatí někdo jiný.“
Dagmar Horáková jejich výměnu poslouchala se stále větší nevolí. Evidentně nepředpokládala, že narazí na tak tvrdý odpor.
„Dost!“ vyštěkla náhle. „Nebudu si od nějaké náfuky nechat radit, jak mám žít!“
„Nikdo vám nic nenařizuje,“ odpověděla Kateřina vyrovnaným tónem. „Jen odmítám nést následky vašich rozhodnutí.“
„Následky?“ vybuchla Dagmar. „Celý život jsem dřela! Nikdy jsem nikoho o pomoc nežádala!“
„Teď ale žádáte. A ne zrovna zdvořile.“
„Protože nemám čas!“ křičela tchyně. „Banka mě uhání, vyhrožují mi exekucí, telefony zvoní každý den!“
Kateřina si sedla naproti ní ke stolu. Pohled měla neochvějný, hlas tichý, ale pevný.
„Obraťte se na právníka. Existují možnosti – oddlužení, splátkové kalendáře, insolvence.“
„Insolvence? To je ostuda!“ ohradila se Dagmar pobouřeně. „Mám nějaké jméno! Co si o mně lidé pomyslí?“
„Že jste se dostala do potíží a řešíte je zákonnou cestou,“ odpověděla Kateřina bez zaváhání. „Ne že vysáváte vlastní rodinu.“
To slovo dopadlo do místnosti jako rána. Dagmar zbledla, vzápětí jí tvář zrudla vztekem.
„Jak si to dovoluješ!“ zaječela. „Tomáši, slyšíš, co mi tvoje žena říká?“
Tomáš zvedl hlavu. Vypadal bezradně, jako by se ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny.
„Mami… možná bychom měli zvážit i jiné cesty,“ navrhl opatrně.
„Jaké jiné cesty?“ nenechala ho domluvit. „Ty se stavíš proti vlastní matce? To ti úplně zamotala hlavu?“
„Nikomu jsem hlavu nemotala,“ pronesla Kateřina chladně. „Jen věřím, že každý má nést odpovědnost za to, co udělal.“
„Odpovědnost!“ rozhodila rukama Dagmar. „A kdo vám pomáhal? Kdo vám přispěl na svatbu?“
„Byt mi pořídili moji rodiče,“ připomněla jí Kateřina. „A svatbu také financovali oni.“
„Tak dary přijímat umíš, ale vrátit pomoc nechceš!“ pokračovala tchyně. „Nevděčná, sobecká holka!“
Kateřina vstala a přešla k oknu. Venku se snášel podzimní soumrak, na dvoře se postupně rozsvěcela světla lamp.
„Dagmar Horáková, tohle téma končí,“ řekla, aniž by se otočila. „Žádné peníze ode mě nedostanete.“
„Ještě uvidíš, že dáš!“ vykřikla Dagmar. „Když máš, tak máš povinnost rodině pomoct!“
„Povinnost mám jen vůči těm, kteří rodinu budují,“ odpověděla Kateřina. „Ne vůči těm, kdo ji chtějí využít.“
Dagmar vyskočila ze židle tak prudce, až nábytek zaskřípal. Obličej měla zkřivený zlostí.
„Tak dost těch jedovatostí!“ zařvala. „Nepošleš čtyři sta tisíc? Tak si sbal věci a táhni z tohohle bytu, příživnice!“
V místnosti zavládlo ticho. I hluk projíždějících aut za oknem jako by náhle ustal. Kateřina se pomalu otočila od skla a zadívala se tchyni přímo do očí. Její hlas byl ledový a zněl naprosto jistě.
„Právě jste překročila hranici. Teď budu jednat já.“
Tomáš vyskočil na nohy. „Mami, uklidni se! Katko, prosím, nehádejte se takhle!“
„Nejde o hádku,“ odpověděla Kateřina vyrovnaně. „Jde o zásady.“
Dagmar stála uprostřed kuchyně a prudce oddechovala. Bylo zřejmé, že s takovým odporem vůbec nepočítala.
„Budeš toho litovat,“ zasyčela. „Bez rodiny neuvidíš, jak těžký život může být.“
„To se teprve ukáže,“ pronesla Kateřina tiše.
Napětí by se dalo krájet. Tomáš přecházel mezi nimi sem a tam, neschopen rozhodnout, komu dát za pravdu. Dagmar zatínala pěsti, jako by se chystala k dalšímu útoku.
Venku už byla úplná tma. Ze stromů padaly žluté listy a vítr je honil po chodníku. To, co ještě před chvílí působilo malebně, teď připomínalo předzvěst něčeho nevyhnutelného.
Kateřina se náhle rozhodně vydala směrem k předsíni.