Bez dalšího zaváhání zamířila do předsíně. Popadla Dagmarinu kabelku, která ležela pohozená na botníku, a rázně ji postavila těsně ke dveřím. Tupý náraz o podlahu zazněl v tichu bytu jako neodvolatelné rozhodnutí.
„Co to má znamenat?“ vyhrkla Dagmar, zaskočená rychlostí, s jakou se situace vyvíjela.
„Jen dělám to, co jsem měla udělat už dávno,“ odpověděla Kateřina klidně a vrátila se zpět do kuchyně, jako by právě dokončila běžnou domácí povinnost.
Tomáš vyskočil ze židle tak prudce, až se opřela o linku. „Mami, prosím tě, uklidněme se,“ zamumlal nejistě. „Třeba se dá najít nějaké rozumné řešení.“
Kateřina se k němu otočila. V očích jí planul ledový lesk. „Rozumné řešení?“ zopakovala pomalu. „Ani jednou ses mě nezastal. A teď chceš hledat kompromis s někým, kdo mě uráží a ještě po mně požaduje peníze? Jestli to tak vidíš, odejděte oba.“
Tomáš na ni nevěřícně hleděl. „Jak odejděte? Katko, to snad nemyslíš vážně.“
„Myslím. Tenhle byt je napsaný na mě a já tady nebudu snášet takové zacházení.“
Dagmar rozhodila rukama, až jí náramky cinkly o sebe. „To je nevděk!“ vykřikla rozechvěle. „My jsme ho vychovali, dali jsme mu vzdělání, všechno jsme mu obětovali – a ty ho teď vyhazuješ na ulici?“
„Na ulici rozhodně ne,“ odvětila Kateřina věcně. „Má přece matku. A ta má byt. Můžete tam spolu bydlet a řešit své finance, jak uznáte za vhodné.“
Přešla ke dveřím, sundala z věšáku svazek klíčů a nechala je zazvonit o kovové očko. Byly tam klíče od vchodu, od bytu i od schránky. Natáhla ruku k Tomášovi. „Vrať mi svůj.“
Zůstal stát, jako by nerozuměl slovům, která slyší. „Ty to opravdu myslíš vážně?“ zeptal se tiše.
„Naprosto. Dej mi klíče svoje i ty, které má tvoje matka.“
Z chodby se mezitím ozval šramot. Zvýšené hlasy přilákaly pozornost sousedů. Dveře naproti se pootevřely a Jana Čermáková zvědavě nahlédla škvírou ven. Ze schodů se loudal i Josef Kovář, který si zřejmě vzpomněl, že potřebuje zkontrolovat poštovní schránku.
„Děje se tu něco?“ zeptala se Jana opatrně.
„Rodinné neshody,“ utrousil Josef a významně si odkašlal. „Možná by to chtělo trochu ztišit.“
Dagmar si náhle uvědomila, že stojí pod drobnohledem. Vždy si zakládala na tom, jak působí na okolí, a teď tu stála rozcuchaná, s tvářemi rozpálenými vztekem.
„Nic zvláštního,“ snažila se situaci zlehčit. „Jen si něco vyříkáváme.“
„Docela hlasitě,“ poznamenal Josef suše.
Kateřina využila okamžiku ticha. „Paní Dagmar se právě chystá odejít,“ oznámila zřetelně, aby to všichni slyšeli. „Tomáš také.“
„Tomáš?“ podivila se Jana. „Vždyť tady bydlí.“
„Bydlel,“ opravila ji Kateřina klidně. „Situace se změnila.“
Dagmar po ní šlehla nenávistným pohledem a pak přejela očima po sousedech. Tohle rozhodně nečekala – že se jejich spor stane veřejnou podívanou.
„Tomáši, vezmi si své věci,“ pronesla Kateřina pevně.
„Prosím tě, pojďme si promluvit o samotě,“ zaprosil. „Bez diváků. V klidu.“
„Není o čem mluvit. Rozhodl ses už tím, že jsi mlčel.“
„Já jsem se pro nic nerozhodl!“ bránil se.
„I mlčení je postoj,“ odpověděla. „Když mě tvoje matka ponižovala a vyhrožovala mi, neřekl jsi ani slovo. To byla tvoje volba.“
Tomáš otevřel ústa, ale argumenty nepřicházely. Věděl, že v nejdůležitější chvíli selhal.
Dagmar mezitím nervózně prohrabávala obsah kabelky. Ruce se jí třásly, když hledala něco na dně. Nakonec vytáhla malý sáček, ve kterém byly náhradní klíče od bytu jejího syna.
„Tady je máš!“ zvolala a zatřásla sáčkem ve vzduchu.
Pod pohledy Kateřiny i zvědavých sousedů si však náhle uvědomila, jak podivně a bezmocně to celé působí.