Muž stál opřený o zárubeň a mlčky ji vyslechl. Když domluvila, jen si unaveně povzdechl.
„Máma to myslí dobře. Má o nás strach. Chce pomoct.“
„Pomoct?“ vybuchla Jana. „Ona tu nebydlí jako host. Chová se, jako by to tu bylo její!“
„Přeháníš. Občas se zastaví.“
„Občas? Je tu denně!“
„A co má být? Je to moje matka. Má právo přijít za synem.“
„Do mého bytu?“ ohradila se ostře.
Zamračil se. „Do našeho bytu. Bydlím tu taky.“
„Bydlíš tu, protože jsem ti to umožnila. Tenhle byt patří mně,“ připomněla tiše, ale rozhodně.
Jeho hlas ztvrdl. „Takže jsem tu jen trpěný podnájemník?“
Jana na okamžik zavřela oči. Netoužila po hádce. Nechtěla, aby to mezi nimi došlo až sem. Jenže slova už nešlo vzít zpět.
„Nejde o tohle. Jen ji požádej, aby nechodila tak často.“
„Neudělám to. Máma je pro mě důležitější než tvoje nálady.“
Odešel do ložnice a zavřel za sebou dveře. Jana zůstala sedět v kuchyni. Hodiny ukazovaly hluboko po půlnoci, ale jí se nechtělo spát. Chlad od podlahy jí postupně prostupoval nohama. Nakonec si lehla na gauč v obýváku. Oči měla otevřené téměř do rána.
Druhý den zazvonil zvonek už brzy. Tchyně stála ve dveřích s několika taškami napěchovanými věcmi.
„Rozhodla jsem se, že pár dní zůstanu u syna,“ oznámila samozřejmě a začala si svlékat kabát. „Na vesnici je zima, člověk se jen točí kolem kamen.“
Jana mlčky sledovala, jak si vyzouvá boty, odkládá věci ke stěně a zabírá prostor, jako by tu byla doma.
„Na jak dlouho?“ zeptala se opatrně.
„Těžko říct. Týden určitě. Když bude škaredě, možná déle. Nechce se mi pořád cestovat tam a zpátky.“
„Byt je malý,“ namítla Jana. „Tři lidi se tu budou tísnit.“
„Malý?“ podivila se tchyně a rozhlédla se po předsíni. „Dva pokoje úplně stačí. Přespím na pohovce, nejsem náročná.“
Než stačila Jana cokoli dodat, tchyně už v kuchyni zapínala rychlovarnou konvici, jako by tu měla své království.
Večer se muž vrátil z práce a přivítal matku s upřímnou radostí.
„Mami, zůstaneš déle?“
„Asi týden, synku. Potřebuju změnu. Ve městě je přece jen veseleji.“
Posadili se ke stolu, tchyně servírovala večeři. Jana jedla bez chuti, téměř se nepodívala nahoru. Po jídle sklidila nádobí a odešla do ložnice. Z obýváku se ozýval jejich smích a tlumený rozhovor. Každý zvuk ji bodal.
Týden se protáhl na dva. Tchyně si mezitím přivlastnila polovinu skříně v předsíni, v kuchyni zabraly police její zavařeniny a dózy. Jana se vracela z práce a nacházela cizí ruce u svého sporáku, cizí věci na svém stole. Všechno působilo, jako by byla hostem ve vlastním domově.
Jednoho večera to zkusila znovu.
„Kdy máma odjede?“ zeptala se manžela.
„Nevím. Proč?“ ani nezvedl oči od telefonu.
„Protože už mám dost toho, že tu bydlíme tři.“
„Je to moje máma.“
„To já vím. Ale ten byt je můj.“
Odložil mobil na stůl. „Zase začínáš s tím, čí je byt? Už mě to unavuje.“
„A mě unavuje, že tu tvoje matka velí.“
„Nedělá nic špatného. Vaří, uklízí. Měla bys být ráda.“
„Ráda? Že mě vytlačuje z mého vlastního bytu?“
Vstal tak prudce, až židle zaskřípala. „Nikdo tě nevytlačuje. Jsi jen sobecká. Neumíš snést ani rodinu.“
„Je to tvoje rodina, ne moje!“ vyhrkla.
Prudce zabouchl dveře a odešel. Jana zůstala sama. Sedla si na kraj postele, ruce sevřené v pěst. Uvnitř ní všechno vřelo, ale slzy nepřicházely. Jen pocit křivdy a rostoucí vztek.
Ráno tchyně oznámila další novinku.
„Zůstanu do Silvestra. Na vesnici je nuda, tady si užijeme svátky spolu,“ prohlásila a vykládala na stůl nákup.
Jana nic neřekla. Do práce odešla dřív než obvykle a vracela se až večer. Celý den přemýšlela, co dál.
Když muž usnul, vytáhla z komody složku s dokumenty. Dědické rozhodnutí, výpis z katastru. Všude stálo její jméno. Byt byl výhradně její. Manžel v něm neměl žádný podíl. A tchyně už vůbec ne.
Papíry zase pečlivě uložila. V hlavě se jí pomalu skládalo rozhodnutí. Prosby ani hádky nikam nevedly. Bylo třeba jednat.
O dva dny později u snídaně tchyně oznámila, že musí na krátko zpátky na vesnici.
„Sousedka mě poprosila o pomoc s úřady. Vrátím se za dva dny. Věci tu nechám, tahat je sem a tam se mi nechce.“
Jana jen přikývla a klidně dojídala kaši. Jakmile tchyně odešla, počkala ještě hodinu. Potom systematicky sbalila všechny její věci do velkých pytlů a odnesla je do sklepa. Uložila je ke zdi a zamkla.
Po obědě zamířila na úřad. S sebou měla doklady k bytu i občanský průkaz. Ve frontě strávila asi dvacet minut. Když přišla na řadu, klidným hlasem vysvětlila:
„Potřebuji vyměnit zámky u bytu. Klíče se mohly dostat k cizím lidem.“
Úřednice přikývla, přijala žádost a podala jí k podpisu několik formulářů. Jana podepsala a dostala potvrzení.
„Kdy si mohu vyzvednout nové klíče?“ zeptala se.
„Zítra po poledni. Zámečník přijde ráno, namontuje nové zámky a my vám pak zavoláme.“