Zámečník namontuje nové zámky a poté se vám ozveme.
Jana poděkovala a vyšla ven. Už se stmívalo a mrazivý vzduch štípal do tváří. Sníh pod podrážkami tiše křupal. Město se pomalu oblékalo do sváteční nálady – výlohy zářily světelnými řetězy a na náměstí právě vztyčovali vysoký vánoční strom, který měl být večer slavnostně rozsvícen.
Druhý den dorazil řemeslník krátce po desáté. Byl to mladý muž s kufříkem plným nářadí. Nepouštěl se do zbytečných řečí, jen si prohlédl dveře a pustil se do práce. Kov tiše skřípal, šrouby cinkaly o podlahu. Za necelé dvě hodiny bylo hotovo. Do dveří zasadil nové bezpečnostní vložky a Janě předal dvě sady klíčů. Nechal si podepsat potvrzení a bez dalších slov odešel.
Jana za ním zavřela a zkusmo otočila klíčem. Mechanismus cvakl jinak než dřív – pevně, rozhodně, jako by tím zvukem vymezil hranici. Staré klíče zůstaly ležet na poličce v předsíni. Kusy kovu, které už neměly žádnou moc.
Večer se manžel vrátil jako obvykle. Vyšel do třetího patra, sáhl do kapsy a zasunul svůj klíč do zámku. Nešlo to. Zamračil se a zkusil to znovu. Bez úspěchu.
Stiskl zvonek. Jana otevřela.
„Proč to nejde odemknout?“ zeptal se podrážděně.
„Nechala jsem vyměnit zámky,“ odpověděla klidně.
Zůstal stát na prahu. „Jak to myslíš – vyměnit?“
„Přišel zámečník. Tohle je tvůj nový klíč.“ Podala mu jednu ze sad.
Vzápětí si ji vzal a chvíli si ji prohlížel. „A to bylo nutné proč?“
„Pro jistotu. Netušíme, komu se ty staré mohly dostat do ruky.“
„Komu by se asi tak dostaly?“ ohradil se.
Jana mlčela. Uhnul pohledem, vstoupil dovnitř a shodil bundu na věšák.
„Udělala jsi to kvůli mámě?“ zeptal se napřímo.
„Ano.“
Otočil se k ní. „Ty si děláš legraci? Kvůli ní měníš zámky?“
„Přesně tak.“
„Vždyť ona žádný klíč neměla. Vždycky zvonila.“
„Teď už ho určitě mít nebude,“ odpověděla pevně.
Hodil tašku na zem. „Víš vůbec, co děláš? To je moje matka!“
„A tohle je můj byt.“
„Zase to samé!“ zvýšil hlas. „Jak dlouho mi to ještě budeš předhazovat?“
Jana sáhla do kabelky, vytáhla složku s dokumenty a položila ji před něj na stůl.
„Podívej se. Dědické rozhodnutí. Výpis z katastru. Nemovitost je psaná výhradně na mě. Nemáš tu žádný podíl. Bydlíš tu, protože jsem ti to umožnila.“
Rychle listoval papíry. Barva mu pomalu mizela z obličeje.
„Takže si myslíš, že máš právo vyhodit mou matku?“ vydechl.
„Nejen myslím. To právo skutečně mám. A využila jsem ho.“
„To nemůžeš!“ rozčilil se.
„Můžu. Zákon stojí na mé straně.“
Zprudka hodil dokumenty zpět na stůl. „Takže paragrafy jsou pro tebe důležitější než rodina?“
„Důležitější je pro mě klid. Tvoje matka mi z domova udělala místo, kde se nedá dýchat. Už nechci všechno jen snášet.“
„Nikdy ti nic neudělala!“ bránil ji.
„Nastěhovala se sem bez jediného slova. Chová se, jako by to tu patřilo jí. Vykládá, že jsi měl štěstí, protože jsi získal byt skrze mě. Připadá ti to normální?“
Neodpověděl. Jen se zadíval k oknu.
„Chtěla být blíž synovi,“ zamumlal nakonec.
„Na můj účet. V mém bytě. Bez mého souhlasu.“
„Mohla jsi to vydržet.“
„Možná ano. Ale nechci.“
Podíval se na ni unaveně. „A co jí mám říct? Že moje žena vyměnila zámky a nepustí ji dovnitř?“
„Řekni pravdu. Nebo jí neříkej nic. Je mi to jedno.“
Tím rozhovor skončil. Odešel do ložnice a dveře za sebou zavřel tak prudce, až se otřásly stěny. Jana zůstala v kuchyni. Postavila vodu na čaj a posadila se k oknu. Venku tiše padal sníh a ulice pod lampami působila klidně, skoro pohádkově.
O dva dny později se na displeji telefonu objevilo jméno tchyně. Jana hovor nepřijala. Manžel však ano.
„Synku, za hodinu jsem u vás. Otevři mi, budu mít plné ruce,“ ozvalo se z reproduktoru.
„Mami, počkej… situace se změnila,“ odpověděl nejistě.
„Jaká situace? Sedím v autobuse!“
Podíval se na Janu. Jen pokrčila rameny.
„Dnes raději nejezdi.“
„Proč bych neměla? Říkala jsem, že se vrátím.“
„Jana nechala vyměnit zámky.“
Na druhé straně se rozhostilo ticho.
„Cože?“
„Jsou nové zámky. Tvoje klíče už nepasují.“
„A moje věci?“ zeptala se ostře.
„Ve sklepní kóji.“
Krátká pauza. Pak její hlas ztvrdl. „Vyřiď té nevděčnici, že přijedu tak jako tak! A svoje věci si odvezu. A s ní si to vyřídím osobně!“
Manžel pohlédl na Janu. Zavrtěla hlavou.
„Mami, nedělej to. Opravdu to nemá smysl.“
„Já už jsem na cestě!“
„Přijeď, jestli chceš. Ale Jana ti neotevře.“
„Tak zavolám policii!“
„Byt je její. I úředně. Policie s tím nic nenadělá.“
Ozvalo se rozčilené zasyčení a hovor skončil. Telefon dopadl na stůl.
„Jsi spokojená?“ zeptal se tiše.
„Ne. Ale jinak to nešlo.“
„Nebudu se hádat,“ povzdechl si. „Nemám na to sílu.“
Za hodinu zazvonil zvonek. Dlouze a neodbytně. Jana přešla ke dveřím a podívala se kukátkem. Na chodbě stála tchyně se dvěma velkými kufry.
„Otevři! Vím, že jsi doma!“ křičela.
Jana mlčela.
„Slyšíš mě? Okamžitě otevři!“
Ticho.
Zvonek se ozval znovu, pak začaly na dveře dopadat rány dlaní.
„Zbláznila ses? Tady bydlí můj syn! Otevři!“
Jana zůstala stát v předsíni a naslouchala, jak se údery do dveří stupňují.