Z ložnice vyšel její muž a zastavil se pár kroků za ní.
„Neotevřeš jí? Měla bys s ní promluvit…“
„Ne.“
„Jano…“
„Ne,“ zopakovala klidně. „Jestli chceš, otevři ty.“
Zůstal stát, jako by přimrzl k podlaze. Na chodbě mezitím dál duněly rány.
„Zavolám policii!“ křičela tchyně. „Oni vás naučí, jak se jedná s lidmi!“
Jana bez jediného slova sáhla po mobilu. Vyťukala číslo a počkala na spojení.
„Dobrý den. Chtěla bych nahlásit rušení nočního klidu,“ řekla věcně. „Na adrese… Ano. Nějaká žena buší do dveří, vyhrožuje a odmítá odejít.“
Operátorka si ověřila údaje a ujistila ji, že vyšle hlídku. Jana poděkovala a hovor ukončila.
Za dveřmi nastalo ticho. Zřejmě zaslechla útržky rozhovoru. Když znovu promluvila, hlas měla tišší, naléhavější.
„Synu, pojď ven. Promluvme si. Jsem přece tvoje máma.“
Muž pohlédl na Janu. Ta jen nepatrně přikývla. Vytáhl klíč a odemkl.
Tchyně vpadla dovnitř téměř násilím. Oči jí planuly, když si Janu přeměřila od hlavy k patě.
„Co si to dovoluješ? Jak můžeš nechat matku stát přede dveřmi?“
„Tohle je můj byt. A já rozhoduji, koho pustím dál.“
„Tvůj?“ odfrkla si pohrdavě. „Můj syn tu bydlí! Mám stejné právo jako ty!“
„Nemáte žádné.“
„Slyšíš ji?“ obrátila se k synovi. „Řekni jí něco!“
Mlčel.
„Tak mluv!“ sevřela mu paži.
„Mami, byt je psaný na Janu. Je to její dědictví. Já k němu nemám právní nárok.“
„Jak to, že nemáš? Jsi její manžel!“
„Dědictví se nedělí ani v manželství,“ vysvětlil tiše.
Ustoupila o krok, jako by dostala ránu.
„Takže stojíš na její straně?“
„Jen říkám, jak to je.“
„Zákony!“ mávla rukou. „A co svědomí?“
„Svědomí mi říká,“ ozvala se Jana pevně, „že nejsem povinna sdílet dvoupokojový byt se třemi lidmi.“
„Se třemi? Já jsem přece nechtěla zůstat napořád!“
„Přijela jste s kufry. To nevypadá na víkend.“
Pohled jí sklouzl ke dvěma velkým zavazadlům u prahu.
„Chtěla jsem být jen do Nového roku.“
„A potom do jara. A pak do léta. Znám ten scénář.“
„Nevděčnice!“ zaťala ruce v pěst. „Můj syn ti zajistil střechu nad hlavou!“
„Naopak,“ odpověděla Jana klidně. „On získal střechu nade mnou díky mně.“
„To si dovolíš říct?!“
„Protože je to pravda.“
Tchyně se znovu obrátila k synovi.
„Budeš poslouchat, jak mě ponižuje?“
Zhluboka si povzdechl. „Mami, prosím tě, vrať se domů.“
„Ty mě vyhazuješ?“
„Jen říkám, že společné bydlení by nefungovalo.“
„Takže manželka je ti přednější než vlastní matka?“
Neodpověděl. Dívala se na něj dlouze, pak prudce popadla kufry.
„Dobře. Zapamatuju si to. Až budete něco potřebovat, nechoďte za mnou! Sem už nepřijdu!“
„Vaše věci jsou ještě ve sklepě,“ dodala Jana. „Vezměte si je.“
Tchyně odkráčela do komory, vytáhla připravené tašky. Syn jí pomohl snést je ke dveřím. Oblékla si kabát, ani se na Janu nepodívala.
„Synu, ke mně můžeš kdykoli. Víš kde bydlím.“
„Vím, mami.“
Dveře se zavřely. Jana otočila klíčem a zajistila i řetízek. V předsíni zůstalo ticho.
Její muž stál nehnutě a hleděl do podlahy.
„Spokojená?“ zeptal se nakonec.
„Ne,“ odpověděla upřímně. „Ale jiná možnost nebyla.“
„Dalo se to vyřešit klidněji.“
„Zkoušeli jsme to. Neposlouchala.“
Odešel do pokoje. Jana se vrátila do kuchyně, postavila na sporák konvici a uvařila si čaj. Usedla k oknu. Sníh přestal padat, obloha se vyjasnila a mezi mraky se objevily hvězdy.
Telefon zavibroval. Tchyně. Hovor odmítla. Za chvíli znovu. A znovu. Nakonec číslo zablokovala.
Později večer přišel manžel za ní.
„Volala mi. Plakala.“
„Mrzí mě to,“ řekla tiše.
„Opravdu?“
„Ano. Ale na rozhodnutí to nic nemění.“
Nalil si sklenici vody a napil se.
„A co teď?“
„Budeme žít dál. My dva.“
„A když onemocní? Když bude potřebovat pomoc?“
„Pomůžeme jí. Jen ne tady.“
Přikývl a vrátil se do obýváku.
Jana zůstala sedět dlouho do noci. Přemýšlela, zda udělala chybu. Ne. Věděla, že chránila svůj domov.
Předsíň už nebyla plná cizích kufrů. V kuchyni nikdo nepřesouval nádobí podle vlastních představ. Nikdo jí neříkal, jak má žít.
Za týden tchyně zavolala synovi znovu. Oznámila mu, že hněv opadl a že je ochotná „odpustit“. Ráda by přišla o svátcích na návštěvu.
Manžel rozhovor Janě převyprávěl.
„Na pár hodin klidně,“ odpověděla stručně. „Ale přespávat se tu nebude.“
Nakonec nepřišla.
Silvestra strávili sami. Prostřeli stůl, pustili televizi, při půlnoci si připili. Byl zamyšlený, ale smířený.
A Jana poprvé po dlouhé době cítila, že byt skutečně patří jí. Nikdo už nepřipomínal, jaké měla štěstí. Nikdo neurčoval, kam postavit květiny ani co má být k večeři.
V dědečkově bytě se znovu usadil klid. Přesně tak, jak to mělo být od samého začátku.