Mluvila klidně, téměř vyrovnaně, a dávala si pozor, aby nezvýšila hlas. „Jestli budou papíry napsané na vaši maminku, bude byt patřit výhradně jí. My budeme splácet úvěr, který nám právně ani nebude patřit.“
„Jaký cizí úvěr?“ vybuchl Marek téměř okamžitě. Z tváře mu zmizelo nadšení a nahradila ho podrážděnost. „To je přece moje máma! Myslí to s námi dobře. Po nocích nespí a přemýšlí, jak nás zajistit. Ty ve všem hledáš nějaký háček. Jsi nevděčná.“
Vyskočil tak prudce, až se židle nebezpečně zakymácela, a bez dalšího slova odešel do obýváku. Za chvíli se bytem rozléhal tlumený zvuk televize.
Následující dny byly vyčerpávající. Marek na ni tlačil ze všech stran. Choval se dotčeně, odmítal s ní večeřet, demonstrativně si objednával jídlo s sebou. Několikrát volal Libuši Vysokýové přímo před ní a hlasitě si stěžoval na „tvrdohlavou sobkyni“, která mu prý kazí budoucnost.
Vyvrcholení přišlo v sobotu dopoledne.
Libuše Vysokýová se objevila bez ohlášení. Přesně v deset zazvonila a hned nato vstoupila dovnitř. Kožené kotníkové boty si nesundala, jen prošla rovnou do kuchyně a s důrazem položila na stůl objemný katalog se stavebními materiály.
„Lucie, sundej tu igelitovou ubrus, je to příšerné,“ pronesla s opovržením a posunula okraj ubrusu dvěma prsty, jako by se bála, že se ušpiní.
„Je úplně v pořádku. Nový kupovat nebudeme, šetříme,“ odpověděla Lucie klidně a založila si ruce na prsou.
„Tak teď už si šetřit nemusíte,“ pousmála se tchyně a otevřela katalog na založené stránce. „Byt bude psaný na mě, takže jsem už vybrala obklady do koupelny. Španělské. A do ložnice dáme tapety na přetření. Nemám ráda křiklavé vzory. Když už tam budete bydlet, zařiďte to neutrálně, ať to pak nemusím předělávat.“
Lucie sledovala její upravené nehty, jak sebejistě listují stránkami, a cítila, jak se v ní zvedá vlna hněvu.
„O podobě našeho bytu si rozhodneme sami, paní Vysokýová,“ řekla pevně.
„Našeho?“ zvedla tchyně obočí v přehnaném údivu. „Smlouva bude na mě. To znamená, že konečné slovo mám já. Vaším úkolem je splácet. Bez mé pomoci byste si nic takového nemohli dovolit. Jestli to nebude podle mých představ, klidně Markovi zakážu do toho úvěru jít. Jsem zvědavá, jak bys to sama utáhla ze svého platu.“
„Mami, to snad není nutné…“ ozval se Marek nejistě od dveří.
„Buď zticha!“ okřikla ho. „Tvoje žena si o sobě myslí víc, než na co má.“
Potom prudce vstala, popadla katalog a zamířila ke dveřím. Zabouchla tak silně, až se ze zárubně odloupl kousek omítky.
Marek se otočil k Lucii s pohledem plným výčitek. „Tak jsi spokojená? Vyprovokovala jsi ji! Zítra jedeme do banky a všechno podepíšeme na mámu. Už mě nebaví tvoje scény.“
Vytáhl ze skříně čistý ručník a zmizel v koupelně. Ozval se proud vody narážející do vany.
Lucie zůstala stát uprostřed chodby. Najednou měla jasno.
Přešla do ložnice, otevřela skříň a z dolní police vytáhla pevný pytel o objemu sto dvacet litrů. Nebyl čas přemýšlet ani plánovat. Rychlými, rozhodnými pohyby začala do něj házet jeho věci.