Do pytle naházela jeho boty z předsíně, pár bund, dvoje džíny a hromádku triček. Nahoru pečlivě položila pracovní notebook, nabíječku a pas, aby měl všechno pohromadě.
Těžký vak pak vytáhla před byt a nechala ho stát na studených dlaždicích chodby. Vrátila se dovnitř, zavřela za sebou a zůstala stát opřená o dveře.
Asi po deseti minutách utichl šum vody. Marek Čermák vyšel z koupelny v obnošených teplácích a vytahaném tričku, přičemž si ručníkem drhnul mokré vlasy.
„Lucie, neviděla jsi můj šedý svetr?“ zabručel a nespokojeně nahlédl do poloprázdné skříně.
„Je na chodbě,“ odpověděla klidně. „Stejně jako notebook, bundy a doklady.“
Pomalu se k ní otočil. Ve tváři měl výraz naprostého nepochopení.
„Prosím tě, co to má znamenat?“
„Přesně to, co slyšíš. Tenhle byt jsem zdědila po babičce. Tobě tu nepatří ani klika. Sbal se a běž bydlet k mamince. Můžete spolu vybírat španělské obklady, když už máte tak velké plány.“
Ušklíbl se, jako by čekal, že se každou chvíli rozesměje a přizná, že si dělá legraci.
„Ty si ze mě děláš srandu. Kvůli jedné hypotéce ti přeskočilo?“
Odstrčil ji ramenem, odemkl a prudce otevřel dveře. Na chodbě spatřil objemný pytel, na němž ležel jeho drahý notebook.
„Ty ses zbláznila? Vždyť tam je technika!“ vyjel a vykročil ven, aby počítač popadl.
Právě na ten okamžik čekala. Zabouchla těžké kovové dveře tak prudce, až se ozvěna rozlehla celým domem. Rychle otočila klíčem dvakrát dokola a zajistila řetízek.
„Hej!“ zabušil z druhé strany. Nejprve opatrně, pak zuřivě. „Lucie, otevři! Co to vyvádíš?“
Bez odpovědi odešla do kuchyně, posadila se ke stolu a složila ruce do klína.
„Lucie!“ Rány do dveří zesílily. „Okamžitě otevři!“
Někde o patro výš zavrzaly dveře. Ozval se hluboký hlas Jaromíra Horáka. „Marku? Co tu tropíš za rámus?“
„Běžte si po svých, pane Horáku!“ odsekl Marek. „Manželka se zbláznila! Lucie, slyšíš mě?“
Nalila si sklenici vody a pomalu se napila. Asi po čtvrthodině bouchání ustalo. Z chodby se ozývalo šustění a tlumené nadávky – zřejmě se převlékal přímo tam. Krátce nato pod domem zaskřípěly brzdy auta. Dorazila Libuše Vysokýová.
Domovní telefon se rozezvučel. Lucie zvedla sluchátko.
„Tohle ti nedaruju!“ ječela tchyně. „Pošlu na tebe policii! Uvidíš, jak tě budeme tahat po soudech!“
„Jen se snažte, paní Vysokýová,“ pronesla chladně Lucie. „A rovnou předložím policii i vaše zprávy Janě Švecové. Ty, kde detailně popisujete, jak mě po rekonstrukci vystěhujete. Snímky obrazovky mám notářsky ověřené.“
Na druhém konci nastalo ticho, přerušované jen přerývaným dechem.
„Byt je psaný na mě,“ dodala Lucie. „Tím naše debata končí. Zítra podávám žádost o rozvod a ruším žádost o úvěr.“
Zavěsila.
Od toho dne se rozjela vyčerpávající válka. Libuše Vysokýová nebyla zvyklá prohrávat.