Nejprve zkusila jiný postup. Poslala za Lucií právníka, který se ji snažil přesvědčit, že Marek Čermák má jako manžel právo v bytě zůstat, bez ohledu na to, na koho je nemovitost napsaná. Lucie ho však nenechala ani překročit práh. Vyslechla si jeho úvodní větu a klidně, bez zvýšeného hlasu, mu oznámila, že veškerou komunikaci povede výhradně písemně. Pak mu zavřela dveře před nosem.
O pár dní později zazvonil zvonek znovu. Tentokrát stál přede dveřmi místní policista.
„Paní Zemanová, obdrželi jsme stížnost,“ sdělil úředním tónem. „Sousedé uvádějí, že v noci křičíte a narušujete klid v domě. Potřebuji sepsat záznam.“
Lucii okamžitě došlo, oč jde. Libuše Vysokýová se ji pokouší vykreslit jako psychicky labilní osobu. Bez hádek a emocí požádala policistu, aby vyčkal, a vyšla o patro výš za Jaromírem Horákem.
„Pane Horáku, podával jste na mě nějakou stížnost?“ zeptala se přímo.
Starý muž se zatvářil zmateně. „Prosím vás, jakou stížnost? Byla tu nějaká paní z domu, říkala, že se mění potrubí ve sklepě a potřebuje podpis. Tak jsem se podepsal.“
Lucie mu ukázala fotografii Libuše.
„To je ona,“ přikývl bez váhání.
Ještě téhož odpoledne zamířila Lucie na služebnu a podala trestní oznámení pro pomluvu a padělání podpisu. Přiložila i písemné vyjádření pana Horáka. Policista, který pochopil, že byl zatažen do rodinných intrik založených na falešných dokumentech, osobně Libuši Vysokýové zavolal a důrazně ji upozornil na možné právní následky.
Od té chvíle nastalo ticho. Tchyně se stáhla.
Den před tím, než si měla Lucie vyzvednout rozvodové papíry, zazvonil telefon. Na displeji svítilo Markovo jméno.
„Lucie… mohli bychom se sejít?“ Jeho hlas zněl ochraptěle a unaveně, jako by několik nocí nespal.
Souhlasila. Seděli naproti sobě v malé kavárně u parku. Marek vypadal sešle, pod očima tmavé kruhy. Zdálo se, že soužití v malém bytě s dominantní matkou není tak pohodlné, jak si kdysi představoval.
„Chtěl bych to ukončit bez dalších bojů,“ začal tiše a nedokázal jí pohlédnout do očí. „Máma se utrhla ze řetězu. Utrácí peníze za právníky, vymýšlí další a další věci. Já už na to nemám sílu.“
„To je tvoje realita, Marku,“ odpověděla klidně.
„Prosím tě,“ zvedl konečně pohled. „Promluvím s ní. Jen stáhni to oznámení kvůli padělání. Rozejděme se normálně.“
Lucie si ho mlčky prohlížela. Osm let společného života a přesto v něm nikdy nenašla pevnost. Vždy se nechal unášet okolnostmi, nikdy se skutečně nerozhodl sám.
„Dobře,“ řekla po chvíli. „Ale za podmínky, že už nikdy neuslyším ani tvoje jméno, ani jméno tvé matky. A pokud se ještě jednou objeví před mým domem, případ znovu otevřu.“
Marek rychle přikývl.
Ten večer si Lucie převzala potvrzení o rozvodu. Úvěrová žádost byla už dávno zrušena. Když se vrátila do svého skromného bytu, zulа si boty a zamířila do kuchyně. Postavila na sporák starou konvici a poslouchala, jak se pomalu začíná ozývat známé syčení.
V bytě panoval klid. Nemusela už počítat každou korunu do výplaty, snášet jedovaté poznámky o laciném vybavení ani žít s obavou, že ji někdo vystrnadí z vlastního domova. Čekalo ji další spoření a nové začátky, tentokrát bez opory. Jenže každé další rozhodnutí bude výhradně její. A do tohoto prostoru už žádný manipulátor nikdy nevstoupí.