„Seniorky tady nepřijímáme. Jsme klub pro vybranou klientelu,“ procedila administrátorka, aniž by se obtěžovala vstát od recepčního pultu.
Položila jsem kabelku na skleněnou desku před sebou a vedle ní úhledně srovnanou smlouvu s platební kartou.
„Slečno, nepřišla jsem si pro almužnu. Chci si zaplatit lekce,“ odpověděla jsem klidně.
„Měsíční členství začíná na osmnácti tisících korun,“ přejela si mě pohledem od šedin až po pohodlné boty. „Možná by pro vás byl vhodnější nějaký zdravotní kroužek při městském centru.“
Za mými zády se ozvalo tlumené uchechtnutí. Ve vstupní hale voněla čerstvá káva, podlaha se leskla a na stěně viselo logo ve zlatém provedení. Ten odstín jsem před sedmi lety vybírala osobně.
Nepocítila jsem uraženost. Spíš mě zaujalo, jak rychle lidé zapomenou, že slušnost patří k jejich pracovní náplni.
„A kdybych zaplatila rovnou celý rok?“ zeptala jsem se.
Teprve teď mi pohlédla přímo do tváře.
„Paní, nezdržujte ostatní. Naše klientela je… jiná.“
„Jak jiná?“
„Bonitní.“
Přikývla jsem. „Rozumím.“
Z prostoru za recepcí vyšel mladý trenér v černém oblečení.
„Jano Blažeková, co se děje?“
„Ale nic,“ ušklíbla se. „Paní si spletla dveře. Vysvětluju jí, že náš koncept není pro důchodkyně.“
„Jano, takhle s lidmi mluvit nemůžeš,“ řekl tiše.
„Prosím tě, Tomáši Navrátile. Copak nevidíš, že sem nepatří?“
Z kabelky jsem vytáhla telefon. Nevolala jsem hned. Otevřela jsem galerii a zadívala se na fotografii prvního sálu: oprýskané zdi, dvanáct strojů, já v obyčejném šedém kostýmu a vedle mě můj zesnulý muž s metrem v ruce. Tehdy to nebylo „exkluzivní“. Bylo to poctivé.
„Zavolejte prosím paní ředitelku Martinu Krejčíovou,“ požádala jsem.
Jana Blažeková se opřela do křesla. „Paní ředitelka má práci.“
„Počkám.“
„Bylo vám řečeno, že tento klub pro vás není.“
„A vám bylo řečeno, abyste ji zavolala.“
Tomáš Navrátil postoupil blíž. „Já jí zavolám sám.“
Jana po něm střelila pohledem. „To není nutné. Vyřeším to.“
„Opravdu?“ podívala jsem se na ni. „Tak mi prosím sdělte, podle jakého ustanovení klub odmítá seniory.“
Na okamžik zaváhala. „Takové pravidlo nemáme. Jde o koncepci.“
„Koncepci založenou na věku?“
„Nehrajte si se slovíčky.“
„Právě na slovech záleží.“
Do haly vstoupily dvě ženy kolem čtyřicítky. Jedna z nich přistoupila k recepci a podala kartu.
„Jano, prosím prodloužit rodinné členství.“
„Samozřejmě,“ zazářila administrátorka náhle medovým hlasem.
Pozorovala jsem tu proměnu. Úsměv tedy umí. Jen si vybírá, komu ho dopřeje.
„Byla jsem tu první,“ připomněla jsem klidně.
„Vy jste přišla obtěžovat,“ odsekla.
„Ne. Přišla jsem zjistit, jak tenhle podnik funguje.“
Rozesmála se. „A to jste kdo? Tajná kontrola?“
„Dá se to tak říct.“
Tomáš už stál u okna a mluvil do telefonu. „Paní ředitelko Martino Krejčíová, dobrý den. Máme tady menší problém u vstupu. Ano, s klientkou. Ne, nejde o drobnost.“