Tomáš odtáhl telefon od ucha a obrátil se k nám. „Jana Blažeková odmítla paní prodat členství. Prý kvůli věku.“
Jana vyskočila tak prudce, až se židle za pultem převrátila. „Tomáši, co to povídáš?“
Zakryl mikrofon dlaní. „To, co se tu právě stalo.“
„Chceš přijít o místo?“
Podívala jsem se na něj pozorněji. Mohlo mu být sotva osmadvacet. V očích měl únavu, ale i pevnost. Přesně ten typ lidí, kteří drží podnik pohromadě víc než všechny reklamní slogany.
„Pracuju tu tři roky,“ řekl klidně. „A nikde v pravidlech jsem nečetl, že by existovalo věkové omezení.“
„Jsi trenér. Tak běž trénovat.“
„A ty jsi tvář klubu.“
„Právě proto.“
Napětí by se dalo krájet. V tu chvíli se otevřely dveře z kanceláře a vyšla Martina Krejčíová. Čtyřicet pět let, vysoká postava, uhlazený kostým, pevný krok. Vedení této pobočky převzala před dvěma lety, když jsme otevírali už pátý klub v síti.
Jakmile mě spatřila, prudce se zastavila. Desky, které nesla, jí málem vyklouzly z rukou.
„Marie Moravecová?“
V hale zavládlo ticho.
Jana se zmateně otočila. „Vy se znáte?“
Martina ke mně rychle přistoupila. „Dobrý den. Proč jste nedala vědět, že přijedete?“
„Chtěla jsem vidět běžný provoz. Bez příprav.“
„A váš dojem?“
Pohlédla jsem směrem k recepci. „Zjistila jsem, že seniorky u nás nemají nárok na služby.“
Martina se pomalu otočila k Janě. „Prosím?“
„Já to tak nemyslela,“ spustila Jana překotně. „Jen jsem vysvětlovala, že náš koncept cílí na aktivnější klientelu.“
„Odmítla jste zákaznici prodat roční členství?“
„Snažila jsem se předejít trapné situaci.“
„Pro koho přesně?“
Jana otevřela ústa, ale odpověď nepřišla.
Vytáhla jsem z kabelky svůj výtisk stanov a položila jej na pult. „Tady je článek o klientech. Věk, vzhled ani výše příjmu nesmí být důvodem k odmítnutí. Ten odstavec jsem tam osobně doplnila po incidentu v našem prvním klubu, kdy dvaašedesátiletou ženu nepustili na lekci kvůli ‚nevhodnému zevnějšku‘.“
Martina zbledla. „Ano, ten bod znám.“
„Otázka je, zda ho znají i vaši lidé.“
„Měli by.“
„Pak selhalo školení.“
Jana se pevně chytila hrany recepce. „Moment… kdo vlastně jste?“
Podívala jsem se jí přímo do očí. „Majitelka celé sítě.“
Žena s rodinným členstvím, která dosud jen přihlížela, tiše pronesla ke kamarádce: „Tak to je zvrat.“
Nevěnovala jsem jí pozornost. Nemám ráda scény, kdy je někomu trapně kvůli cizí aroganci.
„Jano,“ oslovila ji Martina, „pojďme do kanceláře.“
„Ne,“ zastavila jsem ji. „Nejdřív to vyřešíme tady. K odmítnutí došlo veřejně, náprava musí být také veřejná. Důstojně, ale otevřeně.“
Jana zrudla. „Nevěděla jsem, s kým mluvím.“
„A právě to je podstata problému. Vaše zdvořilost závisí na tom, koho poznáte.“
„Chtěla jsem chránit úroveň klubu.“
„Úroveň klubu chrání čisté šatny, férové ceny a respekt. Ne povýšené poznámky za pultem.“
Mlčela.
Obrátila jsem se zpět k Martině. „Kolik stojí roční členství na této pobočce?“
„Sto padesát šest tisíc korun.“
„A kolik klientů starších pětapadesáti let navštěvuje naše kluby?“
„Podle poslední zprávy přibližně tisíc osm set.“
Přikývla jsem. „A kolik stížností na recepci jsme evidovali za posledních šest měsíců?“