Martina Krejčíová sklopila pohled k desce pultu.
„Dvacet čtyři,“ odpověděla tiše.
„Z jakého důvodu jsem se o nich dozvěděla jen z přehledové tabulky a ne přímo od vás?“ zeptala jsem se klidně.
„Považovala jsem je za běžné provozní záležitosti.“
„Odmítnout klienta kvůli věku není drobnost.“
Jana Blažeková najednou začala mluvit překotně, jako by chtěla dohnat, co pokazila. „Můžu se omluvit. Někdy sem chodí lidé, kteří jen zjišťují ceny, dlouze diskutují a nakonec si nic nekoupí. Myslela jsem, že…“
„Že prošedivělá žena si nemůže dovolit osmnáct tisíc korun měsíčně,“ doplnila jsem ji. „A že tedy není třeba jí věnovat stejnou úctu.“
Polkla. „Zmýlila jsem se.“
„Ano.“
Ve vstupní hale zavládlo naprosté ticho. I kávovar za barem jako by ztišil své bublání.
Martina Krejčíová se nadechla. „Marie Moravecová, vaše členství vyřídím osobně.“
„Členství nepotřebuji. Mám služební přístup do všech klubů sítě.“
Jana zavřela oči.
„Tak proč jste říkala, že se chcete přihlásit?“ zeptala se.
„Chtěla jsem vidět, jak to vypadá z druhé strany pultu.“
Z kabelky jsem vytáhla malý notes. Papírový, s ohmatanými deskami. Zapisovala jsem si do něj věci, které se do oficiálních reportů nikdy nevejdou.
„Martino,“ pokračovala jsem věcně, „dnes ještě proběhne mimořádná instruktáž celé směny. Do zítřka do dvanácti mi pošlete návrh školení o práci s klienty bez ohledu na věk. Během třiceti dnů zkontrolujeme všech pět poboček.“
„Zařídím to.“
„Všechny stížnosti za posledního půl roku otevřete znovu. U každé chci vidět odpověď, přijaté opatření i výsledek.“
„Rozumím.“
Jana stála bez hnutí.
„A co bude se mnou?“ zeptala se sotva slyšitelně.
„Dnes už za pult nenastoupíte,“ řekla jsem.
„To znamená výpověď?“
„Zatím ne. Jedno špatné rozhodnutí ještě neznamená konec. Ale po tom, co zaznělo, nemůžete být tváří klubu.“
Zvedla bradu. „Dokážu to napravit.“
„Dostanete šanci. Měsíc práce bez kontaktu s klienty a znovu absolvujete školení. Potom proběhne kontrola. Jestli ještě jednou uslyším něco o tom, že ‚důchodkyně neobsluhujeme‘, skončíte definitivně.“
Přikývla. Poprvé bez nuceného úsměvu i bez náznaku povýšenosti.
„Chápu.“
„Neříkejte to mně.“
Obrátila se čelem ke mně i k ostatním.
„Omlouvám se.“
„Nejen mně,“ upozornila jsem ji.
S námahou se podívala na ženy u recepce, na Tomáše Navrátila i na ochranku u dveří.
„Odpusťte mi. Řekla jsem věci, které jsou nepřijatelné.“
Žena s členskou kartou klidně odpověděla: „Hlavně ať už to nikdo další neslyší.“
„Neuslyší,“ ujistila jsem ji.
Tomáš stál opodál u okna a mlčel. Přešla jsem k němu.
„Jak se jmenujete?“
„Tomáš Navrátil.“
„Jak dlouho tu pracujete?“
„Tři roky.“
„Udělali jste správnou věc, když jste zavolal vedoucí.“
Zrozpačitěl. „Jen jsem nechtěl, aby někdo odcházel ponížený.“
„Přesně o tom tahle práce je.“
„Děkuju.“
Otočila jsem se zpět k Martině Krejčíové. „Tomáš dostane mimořádnou prémii dvacet tisíc korun za dodržení standardů a lidský přístup.“
„Vyřídím to.“
Jana po něm střelila pohledem, ale zůstala zticha. Zdálo se, že jí konečně dochází, že v tomto klubu si neváží těch, kdo nejhlasitěji mluví o exkluzivitě, ale těch, kdo si dokážou zachovat důstojnost i při jednání s obyčejným člověkem.