Předplatné může reklamu odstranit
S balíčkem Dzen Pro zmizí z článků, videí i zpravodajství.
„Miláčku, volala máma. Říkala, že o víkendu přijedou na návštěvu,“ pronesl Petr Zeman opatrně a bedlivě sledoval výraz své ženy. Dobře tušil, že ji ta informace zrovna nepotěší.
„A cos jí na to odpověděl?“ zeptala se Anna Kolářová podrážděně.
„Co asi? Řekl jsem, ať klidně dorazí. Jen jsem dodal, že pokud chtějí grilovat, měli by si maso přivézt sami. My teď opravdu nestíháme jezdit po nákupech.“
Anna se nadechla, ale nic neřekla. Neměla chuť vyvolávat hádku. Na nadcházející víkend stejně žádné konkrétní plány neměli, takže si říkala, že je vlastně jedno, jestli přijedou teď. Horší by bylo, kdyby se ohlásili ve chvíli, kdy by měli něco důležitého.
Její úvahy přerušil vyzvánějící telefon. Na displeji svítilo jméno tchyně.
„Haló?“ přijala hovor.
„Ahoj, Anno. Říkal ti Petr, že se k vám v sobotu chystáme?“ ozval se energický hlas Zuzany Brňákové.
„Dobrý den, ano, zmínil se před chvílí.“
„Jsme zrovna s tatínkem na trhu. Vybíráme maso na gril. Nevíš, která část je nejlepší?“
Anna si povzdechla. „Upřímně, v tomhle se vůbec nevyznám. Možná by bylo jednodušší koupit už naložené maso v obchodě.“
„No právě, jenže pět kilo už něco stojí.“
„Pět kilo?“ podivila se Anna. „Proč tolik?“
„Vždyť nás bude víc. Vaše rodina, naše rodina, pak ještě Procházkovi a Doležalovi.“
Anně se rozšířily oči překvapením. „Počkejte… oni přijedou taky? Petr mluvil jen o vás.“
„Ale prosím tě, jsou přece květnové svátky. Uděláme si hezký den, posedíme na zahradě, opečeme maso, popovídáme si.“
Anna však radost rozhodně nesdílela. Ostatní si odpočinou, ale ona bude zase od rána do večera běhat kolem plotny a hostů.
Dům na okraji města koupili s Petrem před dvěma lety, aby měli klid a trochu soukromí. Jenže od té doby jako by se z jejich adresy stalo rodinné rekreační středisko. Nejprve přijížděli Petrovi rodiče jednou za pár měsíců, potom častěji, až z toho byly téměř pravidelné víkendové návštěvy. A už dávno nejezdili sami – Zuzana Brňáková začala zvát i své sestry a jejich děti.
Nikdo z příbuzenstva neměl vlastní chatu, a tak si zřejmě usmysleli, že Petrova zahrada je ideálním místem pro všechny rodinné oslavy. Zpočátku Anna nic nenamítala. Chtěla vycházet dobře se všemi. Jenže postupem času jí docházela trpělivost. Dům si přece pořídili proto, aby si užívali ticho a společné chvíle. Místo toho se jejich dvůr pravidelně měnil v hlučný tábor plný lidí.
Když Petr položil telefon, Anna se k němu otočila s vážným výrazem. „Petře, musíme si promluvit,“ řekla pevně. „Tohle je naposledy, co tvoje rodina přijede takhle bez domluvy a bude náš dům používat jako vlastní rekreační chalupu.“