Jejich vysněné volno se rozpadlo během jediné noci. Prudké lijáky na jihu zaplavily celé přímořské letovisko a z ulic se staly řeky. Hotely evakuovaly hosty a většina turistů raději odcestovala dřív, než by riskovala další komplikace. Anna s Petrem nezůstali výjimkou. Sotva dva dny po příletu si změnili letenky a rozhodli se vrátit domů.
„To nám to teda vyšlo,“ povzdechla si Anna zklamaně, když seděli na letišti a čekali na odlet.
Petr ji objal kolem ramen. „Nevadí. Vezmeme si dovolenou znovu v září. To už snad žádná průtrž mračen nehrozí.“
Do rodného města dorazili brzy ráno. Unavení a nevyspalí si vzali taxi a nechali se odvézt až před dům. Jediné, po čem toužili, byla horká sprcha a vlastní postel. Poslední dva dny byly plné stresu a balení v chaosu.
Jakmile Anna otevřela branku, zarazila se. Něco jí nesedělo.
„Nechal jsi před odjezdem gril venku?“ otočila se na manžela.
„Samozřejmě že ne. Uklidil jsem ho do garáže. I plachtu,“ odpověděl Petr překvapeně.
Anna ukázala směrem k zahradě. „A tohle? Od kdy tu máme nataženou šňůru s cizím županem a plavkami?“
Zmateně se podívali jeden na druhého a rychle zamířili ke vchodovým dveřím. Přede dveřmi leželo několik párů bot, které rozhodně nepatřily jim. Petr tiše odemkl a instinktivně popadl dřevěnou tyč opřenou u zdi. Pro jistotu.
Uvnitř je však nečekali žádní zloději. V obývacím pokoji na gauči pokojně spali Procházkovi. Petr je chtěl probudit, když se z vedlejší místnosti ozvalo hlasité chrápání. Oba se tam okamžitě vydali. Na posteli pro hosty tvrdě spali Doležalovi.
Anna sevřela rty. „Jsem zvědavá, kdo si zabral naši ložnici,“ procedila mezi zuby.
Tentokrát už se neobtěžovala být potichu. Rozrazila dveře dokořán – a zůstala stát jako přimražená. Uprostřed jejich manželské postele leželi Petrův otec a matka, Zuzana Brňáková, přikrytí až po bradu.
„Mami?! Co to má znamenat?“ vyhrkl Petr naprosto ohromeně.
„Jak jste se sem dostali?“ přidala se Anna, která jen stěží krotila vztek.
Zuzana se s trhnutím posadila. Vlasy měla rozcuchané, noční košili pomačkanou a několik vteřin zmateně mžourala, než jí došlo, co se děje.
„Děti? Co vy tady děláte?“ zamumlala ospale. „Neměli jste být ještě u moře? Kolikátého dneska vlastně je?“
„Co tu děláme?“ Anna nevěřícně rozhodila rukama. „Jsme přece doma! Ve vlastním domě!“
Hlasy přilákaly i ostatní příbuzné. Postupně se nahrnuli do ložnice a překvapeně zírali na manžele.
„Vy jste se vrátili tak brzy?“ ptali se jeden přes druhého. „Stalo se něco?“
Anna prudce zvedla ruku, aby je umlčela. „Moment! To vy se ptáte nás? Já chci vědět, proč jste všichni u nás doma, když jsme pryč. A ještě si klidně lehnete do naší postele!“ střelila pohledem po Zuzaně Brňákové, která začínala chápat, že bude muset něco vysvětlit.