Políbil ji na tvář tak letmo a povinně, jako když člověk odškrtne položku v seznamu úkolů, a odešel.
Jana Kratochvílová zůstala stát uprostřed bytu. Nejdřív napočítala do deseti. Pak pro jistotu do sta. Teprve potom zapnula konvici, uvařila si čaj, vypila ho bez cukru a vytáhla z horní skříně šedý kufr s utrženou visačkou.
„Tak co, paní Kratochvílová,“ pronesla polohlasem sama k sobě, „restaurace má dnes zavřeno z hygienických důvodů.“
Do kufru naskládala džíny, spodní prádlo, dvě mikiny, pracovní oblečení, doklady, nabíječku, kosmetickou taštičku a starý řetízek po mamince. Ze začátku se jí třásly prsty, ale po chvíli se uklidnily, jako by tělo pochopilo dřív než hlava, že tentokrát nejde o výhrůžku. Z koupelny si vzala kartáček. Z mrazáku vytáhla balík knedlíčků, který před týdnem koupila ze svých peněz, a sama nad sebou se ušklíbla.
„To je teda výbava do nového života. Knedlíčky a nervový tik.“
Telefon nevypnula. Jen ztlumila vyzvánění.
Monika Tesařová zvedla hovor po druhém zazvonění.
„Jani? Co se děje takhle po ránu? Já tu právě svádím válku s dítětem. Odmítá uznat kaši jako legitimní potravinu.“
„Moni, můžu k tobě?“
„Jasně, že můžeš. Co se stalo?“
„Odešla jsem od Přemysla.“
„Jako že jste se pohádali?“
„Jako že kufr stojí na chodbě. A mám s sebou knedlíčky.“
Na druhém konci bylo na vteřinu ticho.
„Přijeď. Adresu znáš. Jen tě varuju, mám doma chaos.“
„Chaos mi teď připadá skoro jako rodinný příslušník.“
V autobuse bylo cítit mokré bundy, levná káva z kelímku a únava cizích lidí. Jana seděla u okna, kufr sevřený mezi koleny, a čekala, kdy ji zaplaví panika. Nepřišla. Právě naopak. Město za sklem vypadalo, jako by se konečně přestalo tvářit jako klec. Stánky, lékárny, cedule s nápisem OPRAVA OBUVI, školáci s batohy, paní se síťovkou, která se hádala s řidičem kvůli zastávce. Všechno bylo obyčejné. A právě ta obyčejnost ji držela nad vodou.
Monika otevřela v vytahaném tričku a se lžičkou v ruce.
„Pojď dál. Kaše je na podlaze, dítě pod stolem, manžel na služebce. Lepší podmínky pro nový začátek už nenajdeš.“
„Díky.“
„Rovnou říkám, gauč je křivý, ale poctivý. Dáš si čaj?“
„Dám.“
„A teď mluv. Ale bez věty ‚možná jsem si za to mohla sama‘. Za tu mlátím lžičkou.“
Jana se posadila v kuchyni. Na parapetu stály sklenice s rýží, čočkou a těstovinami, na lednici držel magnetem přitisknutý lístek: „mléko, pleny, nezapomenout žít“.
„Zase nakoupil jídlo za šest tisíc sedm set padesát korun.“
Monika zvedla obočí.
„Na svatbu?“
„Na příjezd rodičů.“
„Oni přijíždějí jako kontrola z ministerstva?“
„Maminka má ráda kachnu, tatínek si potrpí na kvalitní obložený talíř a Přemysl miluje, když si všichni myslí, že to někam dotáhl.“
„A vy dva?“
„My potom jíme to, co nic nestojí. Většinou hrdost. Jenže ta je dost těžká na žaludek.“
Monika beze slova nalila čaj.
„On vůbec chápe, co dělá?“
„Podle něj jsem malicherná. Myslí si, že mi vadí dát něco jeho rodičům. Jenže mně to nevadí. Mně už je líto mě samotné. Mám pocit, že nežiju s manželem, ale s klukem, který pořád nosí domů žákovskou s jedničkou a čeká: ‚Mami, podívej, jsem hodný.‘“
„Řekla jsi mu to takhle?“
„Dva roky. Všemi možnými způsoby. Klidně, nahlas, přes tabulku výdajů, přes prázdnou lednici, přes slzy. Poslechne si to, kývá hlavou a pak koupí ananas.“
„Jani, ananas už není náhoda. To je diagnóza.“
„Včera prohlásil, že moje máma je zvyklá na chudobu.“
„Ten…“ Monika se kousla do rtu, protože zpod stolu právě vylezlo dítě. „Miláčku, běž do pokoje. Maminka teď bude používat dospělá slova.“
Jana objala hrnek oběma rukama.
„Nechci, aby mě hledal.“
„Bude tě hledat. Hlavně až mu dojde, že ta kachna se sama neupeče.“
Telefon začal vibrovat krátce před polednem. Pak znovu. A potom už skoro bez přestávky. Přemysl psal úsečně, jako člověk, kterého nejdřív žene vztek a teprve potom mu pomalu dochází, že lednička neodpovídá.
„Kde jsi?“
„Proč nikdo není doma?“
„Jano, co to má znamenat?“
„Rodiče tu budou za dvě hodiny.“
„Ty jsi fakt nechala nákup jen tak?“
„Zvedni to.“
„Jano, tohle není legrace.“
„Máma už vyjela.“
Monika se naklonila k displeji.
„Odepíšeš?“
„Ne.“
„Správně. Ať se s kachnou osobně seznámí.“
K večeru, kolem šesté, začaly hovory houstnout. Jana seděla na gauči, zatímco Monika ve vedlejším pokoji uspávala dítě. Na mobilu svítilo už dvaačtyřicet zmeškaných hovorů. Ten třiačtyřicátý přijala.
„No konečně!“ Přemyslův hlas zněl přetaženě a chraplavě. „Kde jsi?“
„U kamarádky.“
„U jaké kamarádky? Chápeš vůbec, co se tady děje? Máma s tátou málem stáli na schodech, ty nikde, byt nepřipravený, jídlo v taškách, kachna v lednici tvrdá jak kámen, dort se roztekl, protože jsem ho dal na stůl a on má být prý v chladu!“
„To je nepříjemné.“
„Nepříjemné? Děláš si ze mě srandu? Máma se ptá, kde jsi. Řekl jsem jí, že ti není dobře. Ona na to, že tě půjdou navštívit. Já nevím, co jim mám říct!“
„Řekni pravdu.“
„Jakou pravdu?“
„Že tvoje žena odešla.“
V telefonu se rozhostilo ticho.
„Jani, jednáš pod vlivem emocí.“
„Ne. Poprvé po hodně dlouhé době nejednám pod vlivem emocí.“
„Vrať se. Promluvíme si po oslavě.“
„U tebe je všechno až potom. Po oslavě, po návštěvě, po výplatě, po maminčině tlaku, po tátově náladě. Já jsem pořád až potom. A už mě to unavilo.“
„Tohle mi přece nemůžeš udělat.“
„Můžu. Už se stalo.“
„Kvůli čemu? Kvůli nákupu? Kvůli nějaké účtence?“
„Kvůli sobě. Kvůli tomu, abych se každé ráno neprobouzela s pocitem, že musím hrát paní domu v bohaté domácnosti, zatímco bydlíme v pronajatém dvoupokojovém bytě a za sporákem běhají švábi.“
„Nepřeháněj.“
„Přemysle, za sporákem opravdu jsou švábi. Jen se tam nikdy nedíváš. Stejně jako do rozpočtu.“
„Poslouchej, máma z toho bude špatná.“
„A já jsem dva roky špatná nebyla? Já se skvěle bavila, když jsem prala jedny punčocháče na topení, protože na nové nebyly peníze? Smála jsem se, když jsem počítala, jestli vzít mléko, nebo chleba? Tančila jsem radostí, když jsi tátovi koupil koňak za dvanáct set padesát korun a mně řekl, ať s tím zubem vydržím do zálohy?“
„Já nevěděl, že tě bolí zub.“
„Protože ses nezeptal.“
„Mohla jsi mi to říct!“
„Řekla jsem ti to. Odpověděl jsi: ‚Teď na to není čas, přijede máma.‘“
Hlasitě vydechl.
„Dobře. Můžu za to. Jsi spokojená? Vrať se a já všechno napravím.“
„Nejsem věc, kterou můžeš vrátit na její místo.“
„Jano, nechytej mě za slova. Já teď fakt panikařím.“
„Tak si v tom chvíli pobuď. Já v tom žiju už dávno, jen bez lososa.“
„Máma s tebou chce mluvit.“
„Já s ní ne.“
„Stojí vedle mě.“
„Tak ať poodejde.“
„Jano!“ ozval se jiný hlas, ostrý a důvěrně známý. „Tady Květoslava Hájeková. Co jste to tam vyvedla za divadlo?“
„Dobrý večer, paní Hájeková.“
„Dobrý tedy není. Kde jste?“
„Na bezpečném místě.“
„Co znamená na bezpečném? Přemysl vás bil?“
„Ne. Jen utrácel tak, jako by mi do peněženky mlátil kladivem.“
„Nezkoušejte být vtipná. Jste manželka. Manželovi přijeli rodiče. Takhle se to nedělá.“
„A jak se to dělá? Žena mlčky vaří a pak mlčky dojídá těstoviny? Tenhle kurz domácí poslušnosti mi nevyhovuje.“
„Když má rodina potíže, řeší se doma. Ne tím, že se utíká ke kamarádkám.“
„Doma jsem to řešila. Mnohokrát. Jenže váš syn slyší jasně jen jedno slovo: maminka.“
„Co si to dovolujete?“
„Dovoluju si nebýt služka. Překvapivé, viďte?“
„Přemysle, vezmi si ten telefon,“ řekla Květoslava Hájeková už stranou, ne přímo do sluchátka. „Já takový tón nechápu.“
Přemysl se znovu ujal hovoru.
„Jsi spokojená? Teď si myslí, že mě nenávidíš.“
„Ne, Přemysle. Já tě nenávidím. Jen už nechci dál žít v té tvojí lži.“
„V jaké lži?“
„Že jsme zajištění. Že je u nás všechno v pořádku. Že draze prostřený stůl znamená péči. Že moje vyčerpání je rozmar. Že tvoje matka nepřežije kuře s bramborami.“
„Všechno zbytečně komplikuješ.“
„A ty všechno zjednodušuješ na účtenku.“
„Vrať se aspoň dneska. Prosím. Všechno udělám sám, ty jen buď doma.“
„Ne.“
„Tak co mám dělat?“
„Poprvé za dva roky si s tím poraď sám.“