Zavěsila. Teprve v té chvíli si uvědomila, jak křečovitě svírá telefon; prsty ji bolely, jako by v nich celou dobu držela něco těžkého. Z pokoje vyšla Monika Tesařová.
„Tak?“
„Kachna právě porazila rodinné tradice.“
„A co on?“
„Žadonil, ať se vrátím. Prý stačí, když budu doma. Jako dekorace. Bez vázy zřejmě prostřený stůl nevypadá dost slavnostně.“
„Brečíš?“
„Ne. Zatím ne. Asi to mám v programu až na později.“
Tu noc Jana Kratochvílová téměř nezamhouřila oči. Ne proto, že by si nebyla jistá. Nejistota kupodivu nepřišla. Místo ní se rozlila únava, hluboká a stará, jako kdyby ji v sobě nenosila dva roky, ale od dětství. V hlavě se jí vracela Přemyslova slova o matce a chudobě. A s nimi se vynořovala její vlastní máma, oprýskaná kuchyň, voskovaný ubrus s kopretinami, polévka z kuřecích hřbetů, smích ve chvílích, kdy vypnuli elektřinu a večeřelo se při svíčce ne kvůli romantice, ale kvůli dluhům. Nebylo to lehké. Ale nebylo to ponižující. Zato v manželství s Přemyslem se styděla pořád. Za prázdnou lednici, za rozšlapané kozačky, za vlastní podráždění i za to, že nedokáže být dost vděčná za „rodinu“.
Ráno jí od Přemysla přišla zpráva:
„Máma odjela dřív. Táta mlčel. Řekla, že jsi nevděčná.“
Jana neodepsala.
Za hodinu přišla další:
„Promiň. Ujel jsem. Sejdeme se večer?“
A potom ještě jedna:
„Netušil jsem, že to takhle bereš.“
Odpověděla jedinou větou:
„Ty jsi to vědět nechtěl.“
O tři dny později si pronajala pokoj u ženy jménem Božena Fialaová v domku na okraji města. Do práce to měla čtyřicet minut autobusem, jenže pokoj byl čistý, s kovovou postelí, skříní a oknem do dvora. Každé ráno tam řval sousedův kohout, který očividně odmítal uznat, že ta čtvrť už dávno patří k městu.
Božena ji přivítala věcně, bez zbytečných řečí.
„Manžel vás vyhodil?“
„Odešla jsem sama.“
„Dobře jste udělala. Dáte si čaj?“
„Dám.“
„Nájem včas, chlapy sem netahat a po koupeli po sobě vyndávat vlasy z odpadu. Brečet se smí, ale potichu, mám slabé srdce.“
„Budu se snažit.“
„To už je začátek. Jste moje třetí nájemnice po rozvodu. První se vrátila, druhá si vzala elektrikáře, třetí jste vy. Výsledky mám různé, ale přežít se to dá.“
Přemysl volal každý večer. Zpočátku mluvil podrážděně, pak ublíženě a nakonec téměř něžně.
„Jano, nakoupil jsem podle seznamu. Normální věci. Kuře, brambory, jablka. Vidíš? Pochopil jsem to.“
„Koupil sis jídlo. Gratuluju ke vstupu do dospělosti.“
„Nedělej si ze mě legraci. Je mi mizerně.“
„Mně taky bylo. Jen jsem u toho ještě krájela saláty.“
„Mluvil jsem s mámou. Řekla, že jsem to možná přehnal.“
„Možná je oblíbené slovo lidí, kteří to přehnali o šest tisíc sedm set padesát korun.“
„Jano, vážně bych chtěl všechno vrátit zpátky.“
„Jenže já se nechci vracet k tomu, od čeho jsem odešla.“
„Ale jsme přece rodina.“
„Rodina jsou dva lidé. U nás jste byli tři: ty, já a tvoje hrůza z toho, že zklameš maminku. Seděla mezi námi pořád. A jedla nejlíp ze všech.“
„Jsi krutá.“
„Ne. Jen jsem konečně přesná.“
Za týden se objevil před salonem, kde pracovala. Čekal u vchodu s kyticí ze supermarketu: tři růže v celofánu, převázané stužkou. Jana vyšla po směně, uviděla ho a unaveně vydechla.
„Přemysle, nečekej tady na mě.“
„Chtěl jsem si promluvit normálně. Ne přes telefon.“
„Tak mluv.“
„Nepůjdeme do kavárny?“
„Ne. Jsem utahaná. Řekni to tady.“
„Na ulici?“
„Veřejnost ti přece vždycky vyhovovala.“
Zatvářil se kysele.
„Jano, nevěděl jsem, že je to pro tebe tak vážné. Myslel jsem, že jen brbláš. Jako všechny manželky.“
„Děkuju za tak hluboký vhled do ženské duše.“
„Jsem idiot, dobře? Bál jsem se, že si rodiče budou myslet, že jsem selhal. Táta celý život říkal: chlap má žít tak, aby se za něj máma nemusela stydět. Tak jsem se snažil.“
„A žena se může stydět u pokladny, když jí neprojde karta.“
„Napravím to.“
„Co přesně?“
„Budu se s tebou radit. Nebudu utrácet větší částky za tvými zády. Rodičům řeknu, že máme obyčejný rozpočet. Řeknu jim všechno.“
„Kdy?“
„No… příště.“
„Vidíš? Zase příště. A co jsi jim řekl teď?“
„Že máme krizi.“
„Finanční, nebo manželskou?“
„Obojí.“
„A proč ji máme?“
„Protože jsme si nerozuměli.“
Jana se skoro usmála.
„My? Přemysle, ty jsi utrácel, ty jsi rozhodoval, ty jsi rodičům lhal a ty jsi shazoval všechno, co jsem říkala. Ale krize je najednou naše.“
„Nechci všechno nést sám.“
„Ale slavnostní stůl jsi sám nést chtěl.“
„To není fér.“
„Nefér je, když se žena dozvídá o vlastním blahobytu z účtenek, které potom zaplatí tím, že v poledne nejí.“
Kytice mu klesla podél těla.
„Ty se chceš rozvést?“
„Ano.“
„Tak rychle?“
„Rychlé bylo, když jsi mi během deseti minut naházel do vozíku nervy za celý měsíc.“
„Jano…“
„Podám žádost. Jestli chceš, půjdeme spolu. Jestli ne, zvládnu to sama.“
„A co když ti dokážu…“
„Co?“
„Že se umím změnit.“
„Nedokazuj to mně. Dokaž to sobě. Rodičům. Prodavači v obchodě, kterému už nebudeš nosit půl výplaty za jednu večeři.“
Odešla k zastávce. Tentokrát za ní nešel.
Uplynul měsíc. Jana si zvykla na pokoj, na autobus i na zvláštní klid, v němž se nikdo neptal, proč je polévka bez masa, a nikdo nevyžadoval slavnostní ubrus. Poprvé po dlouhé době si koupila pořádné boty. Nebyly krásné ani vysněné, prostě teplé, pevné a bez popraskaných podrážek. V obchodě dlouho držela krabici v rukou a smála se. Tak takhle vypadá bohatství: zip se nezadrhává.
V pátek večer, když přišla domů a postavila konvici na čaj, nakoukla do pokoje Božena Fialaová.
„Máte návštěvu.“
„Koho?“
„Nějakou paní. Slušná. Ale tváří se tak, že se buď omluví, nebo vás kousne.“
Na chodbě stála Květoslava Hájeková. Neměla na sobě obvyklý přísný kabát s kožešinovým límcem, jen obyčejnou bundu. V ruce držela tašku ze supermarketu. Vypadala starší než u rodinného stolu. Pod očima měla stíny, rty sevřené, ale už ne velitelsky; spíš bezradně.
„Dobrý den, Jano.“
„Dobrý den. Jak jste zjistila adresu?“
„Přemysl mi ji řekl. Ne hned. Musela jsem trvat na svém.“
„Proč jste přišla?“
„Můžu dál? Tohle není rozhovor do předsíně.“
„Nemám byt. Jen pokoj.“
„To vidím. Nepřišla jsem na kontrolu.“
Jana ustoupila. Květoslava vešla, rozhlédla se, ale žádnou poznámku nepronesla. Posadila se na kraj židle a tašku položila k nohám.
„Přinesla jsem nějaké jídlo. Ne jako almužnu. Jen… kuře, tvaroh, jablka. Když to nebudete chtít, vyhoďte to.“
„Proč?“
„Protože se stydím.“
Jana mlčela.
„Dlouho jsem o tom přemýšlela,“ řekla Květoslava a prsty sevřela ucha tašky. „Nejdřív jsem se na vás zlobila. Hodně. Říkala jsem si: mladá ženská s povahou, nechala syna kvůli hlouposti. Pak mi Přemysl vykládal, že jste byla pořád nespokojená. Že vám nic nebylo dost. Že jste chtěla bohatý stůl, protože jste se sama bála před námi vypadat špatně.“
„Cože?“
„Přesně. Tušila jsem, že o tom nevíte.“
„Řekl vám, že jsem to vyžadovala já?“
„Opakovaně. ‚Jana se tím trápí, mami, chce, aby to bylo hezké. Janě je trapné dát vám něco obyčejného. Jana je nešťastná, když stůl působí chudě.‘ Myslela jsem si: mladá, hrdá, chce se ukázat jako dobrá hospodyně. Občas jsem mu poslala peníze.“
„Jaké peníze?“
„Na nákupy. Třeba dvanáct set padesát, někdy dva tisíce pět set korun, když jsme měli přijet. Tvrdil, že se stydíte požádat, že to máte těžké, ale snažíte se. Domnívala jsem se, že pomáhám vám oběma.“
Jana dosedla na postel.
„Květoslavo Hájeková, mně o tom nikdy neřekl ani slovo.“
„Už jsem to pochopila. Před pár dny jsem mu prolezla telefon. Ano, nebylo to hezké. Ale když syn ve třiceti sedmi letech lže vlastní matce, slušnost už není to hlavní. Našla jsem účtenky, půjčky, zprávy z banky. On neutrácí jen vaše peníze. Točil i kreditní kartu a moje převody mu zalepovaly minimální splátky.“
„Kreditní kartu?“
„Ano. U něj už na ní zůstal dluh.“