— Nezajedeme si někam na večeři? — nadhodila kamarádka a pomalu si pročesávala vlasy.
— Dnes ne. David Vaněk na mě čeká doma, — zalhala jsem klidně, bez jediného zachvění v hlase.
— Chudák. V práci se tolik nadře, — povzdechla si teatrálně.
Můj pohled sklouzl k její kabelce.
Ta stejná Prada. Černá. Lesklá. Ležela na lavici, jako by tam patřila odjakživa.
— Ano, Lucie. Je toho na něj opravdu moc, — pronesla jsem a sevřela v dlani klíčky od auta.
— Zavoláme si zítra?
— Samozřejmě.
Zítra ti ten tvůj dokonalý život praskne přímo před očima.
David se vrátil až večer.
Na tváři měl nacvičenou únavu. Hedvábnou kravatu povolenou, košili lehce pomačkanou.
— Ahoj, zlato, — políbil mě ledabyle na tvář.
Z jeho kůže se ke mně donesla cizí vůně. Sladká. Těžká. Laciná vanilka, která se nedala splést.
— Jsi unavený? — zeptala jsem se starostlivě a vzala mu aktovku z ruky.
— Strašně, — stáhl ze sebe sako a odhodil ho přes opěradlo židle. — Porada trvala tři hodiny. Mám pocit, že mi praskne hlava.
Postavila jsem před něj talíř s horkou večeří.
Maso po francouzsku. Jídlo, které měl nejraději.
Pustil se do něj hltavě, skoro nenasytně.
Já seděla naproti němu a mlčky ho pozorovala. Dívala jsem se na každou vrásku, na každý drobný pohyb jeho obličeje.
Jak jsem mohla být tak slepá?
Oči mu neustále těkaly. Telefon nikdy nepokládal displejem nahoru.
Přístupová hesla ke všem zařízením změnil už před půl rokem.
— Výborné, — otřel si ústa ubrouskem. — Díky.
— Davide, — dolila jsem mu čerstvý čaj. — Pamatuješ si ještě na ten náš úvěr?
— Jaký úvěr? — ztuhl tak viditelně, že by si toho všimlo i dítě.
— Na nové vybavení pro moji kliniku.
— Jo. Jasně, že si pamatuju. Co s ním?
— Na podnikatelském účtu se mi konečně sešla potřebná částka. Mohli bychom ho splatit předčasně.
Pokrčil rameny, jako by šlo o naprostou maličkost.
— Tak jo. Zítra přes oběd to vyřídím.
— Ne, — sáhla jsem po pracovním notebooku. — Uděláme to hned. Převod už mám připravený.
Peníze byly uložené na jeho osobním účtu.
Devět set padesát tisíc korun.
Šetřili jsme je společně. Přesněji řečeno, šetřila jsem je já. Odkládala jsem korunu ke koruně z každého pacienta.
— Proč to tak hoří? — stáhl nespokojeně obočí.
— Banka má akci. Když to stihneme do půlnoci, odpustí nám část úroku, — zalhala jsem hladce a bez zaváhání.
Vytáhl mobil, otevřel bankovní aplikaci.
Zadal heslo. Potvrdil transakci podle uložené šablony, kterou jsem mu připravila.
Celá částka odešla na můj chráněný účet. Do poslední koruny.
— Hotovo, — položil telefon stranou. — Tvoje záležitost je vyřešená.
— Ano, — sklapla jsem víko notebooku. — Vyřešená.
Na zůstatek na svém účtu se ani nepodíval.
— Mimochodem, — zívl sladce a opřel se v židli. — Přes den volala Lucie Řezníková. Ptala se na víkend.
— A co jsi jí řekl? — začala jsem sklízet špinavé talíře.
— Že pojedeme na chalupu. Odpočinout si.
Lhal mi přímo do očí. Klidně. Zkušeně. Jako by říkal, že venku prší.
Na zítřek měl přitom rezervovaný venkovský hotel.
Viděla jsem tu rezervaci v jeho zprávách s Eliškou Matoušekovou.
Spi sladce, můj drahý manželi.
Ráno mě prořízl ostrý zvuk telefonu.
Tchyně. Stanislava Doležalová.
— Petro, dobrý den, — ozval se ze sluchátka tvrdý, rozkazovačný hlas.
— Dobré ráno, — zapnula jsem hlasitý odposlech a nalévala si kávu.
— Ty a David jste mi slíbili peníze na nový skleník.
— Slíbili, — souhlasila jsem vyrovnaně. — Šedesát dva tisíc pět set korun.
— Pošli mi je dneska dopoledne. Dělníci už čekají na materiál.
Stála jsem před zrcadlem v předsíni a líčila si rty.
Červená matná rtěnka. Dokonale přesná linka.
— Nepošlu vám nic, paní Doležalová.
Na druhém konci se rozhostilo hutné ticho.
— Co znamená „nepošlu“? — vyštěkla po chvíli, upřímně pobouřená.
— Znamená to, že žádné volné peníze nemáme.
— Jak nemáte? David mi říkal, že vám na účtech leží statisíce!
— Ležely. Včera večer už neležely.
— Co to meleš, ty drzá ženská? — její hlas se zlomil v pronikavý jekot.
— Zeptejte se svého syna. On vám to jistě vysvětlí do nejmenších podrobností.
Hovor jsem ukončila. Její číslo jsem zablokovala natrvalo.
Dost bylo skleníků zdarma. Dost bylo lázeňských pobytů placených z mých peněz.
Do ruky jsem vzala kožené desky s dokumenty a zamířila ke dveřím.