S deskami pevně přitisknutými k boku jsem opustila byt.
Mířila jsem rovnou do kosmetického salonu Lucie Řezníkové.
Před dvěma lety jsem jí půjčila peníze na rozjezd podnikání. Pět set padesát tisíc korun. Bez směnky, bez smlouvy, bez jediného podpisu. Vždyť jsme přece byly nejlepší kamarádky.
Jenže nájemní smlouva na ty nádherné prostory byla napsaná na mou firmu.
Pronajímala jsem jí luxusní místo v centru za směšnou částku. Prakticky za almužnu.
Auto jsem zastavila přímo před vchodem.
Skleněné dveře se leskly, nad nimi zářil křiklavý neonový nápis „Lucie Beauty“.
Lucie seděla za recepcí a popíjela ranní latté.
— Petro! — vyskočila nadšeně ze židle. — Co tě sem přivádí takhle brzy?
— Obchodní záležitost, — odpověděla jsem a položila černé desky na pult s takovou vahou, až sebou hrnek lehce poskočil.
— Jaká obchodní záležitost? — zamrkala nechápavě svými prodlouženými řasami.
— Ukončuji naši nájemní smlouvu, Lucko.
Její dokonale upravený obličej se během vteřiny protáhl. Ruka s kávou se jí nepatrně roztřásla.
— Cože? Proč?
— Prostor potřebuji okamžitě pro sebe, — rozevřela jsem složku a vytáhla připravené dokumenty. — Máš přesně tři dny na vyklizení.
— Petro, ty ses snad zbláznila? — hlas se jí zlomil. — Mám objednané klientky na celý měsíc dopředu!
— To mě vůbec nezajímá.
Ze složky jsem vytáhla další list papíru.
— A kromě toho mi vrátíš starý dluh. Pět set padesát tisíc korun.
— Takové peníze teď nemám! — vyhrkla už téměř křikem.
V prostorné místnosti se několik zákaznic otočilo. Fény utichly, nůžky na chvíli přestaly cvakat.
— Vezmi si rychlou půjčku, — řekla jsem klidně a dívala se jí přímo do očí. — Nebo prodej kabelku.
Lucie zbledla tak prudce, až se jí z tváře vytratila i vrstva make-upu.
— Jakou kabelku?
— Tu konkrétní, — naklonila jsem se přes recepci blíž k ní. — Tu, kterou ti David koupil za to, že mu děláš alibi.
V salonu nastalo ticho, jaké bývá před bouřkou.
Lucie pootevřela ústa, ale nevyšlo z nich vůbec nic.
— Ty… ty o tom víš? — zašeptala rty, které najednou vypadaly skoro bez krve.
— Dva roky, Lucko, — hořce jsem se pousmála. — Celé dva roky jsi ze mě dělala naprostého idiota.
— Petro, já nechtěla! — vyhrkla vyděšeně a chytila mě za ruku.
— Pusť mě.
S odporem jsem setřásla její ledové prsty.
— On mě o to prosil! Já jsem se nechtěla míchat do vaší rodiny!
— Nechtěla ses míchat za kabelku od Prady? — záměrně jsem zvýšila hlas.
Teď už poslouchali úplně všichni. Klientky, kadeřnice, kosmetičky. Dokonce i žena s fóliemi ve vlasech se přestala tvářit, že hledí do časopisu.
— Peníze chci mít na účtu nejpozději v pátek, — pokračovala jsem. — Jinak podávám žalobu.
— Bez potvrzení o půjčce nedokážeš vůbec nic! — vyplivla zlostně a její tón se náhle změnil.
Vytáhla jsem telefon a pustila nahrávku.
Z reproduktoru se ozval její vlastní hlas ze včerejší šatny. Jasně, hlasitě a srozumitelně tam vyjmenovávala částky, domluvy i všechny špinavé podrobnosti.
— Dokážu, — zasunula jsem mobil zpátky do kapsy. — A nájemní vztah je ode dneška oficiálně ukončený.
Otočila jsem se a zamířila ke skleněným dveřím.
— Mrcho! — zaječela za mnou hystericky.
Ani jsem se neohlédla.
Jen jsem se usmála. Široce. Upřímně.
Teď bylo potřeba definitivně vyřídit Davida Vaňka.
Odjela jsem do velkého autosalonu na okraji města.
Jeho auto. Obrovské černé SUV prémiové značky. Miláček, kterého leštil častěji než vlastní svědomí.
Jenže technický průkaz mluvil jasně.
Vůz byl napsaný na mě. Stejně jako všechno opravdu cenné, co jsme během manželství měli.
Prodala jsem ho prodejci přes okamžitý výkup. Za hotové. Bez čekání, bez vyjednávání, bez sentimentu.
Kvůli rychlosti celé transakce jsem přišla přibližně o sto dvacet pět tisíc korun.
Ve srovnání s cenou mé budoucí svobody to ale byla směšná položka.
Balíky bankovek skončily v bezpečnostní schránce, kterou jsem si pronajala v bance.
David Vaněk tím přišel o všechno.
O peníze na osobních účtech. O drahé auto. O poslušnou hloupou manželku, kterou považoval za samozřejmost.
Když jsem se vrátila do našeho prázdného bytu, působil najednou cize. Tichý, vyčištěný od iluzí, připravený nadechnout se znovu.
Ze spíže jsem vytáhla roli pevných pytlů na odpad.
Jeho věci jsem neskládala do drahých kufrů. Nezasloužily si sametové zacházení.
Naházela jsem je do černých pytlů.
Košile, boty, parfémy, sportovní oblečení, nabíječky, holicí strojek. Všechno, co po něm v bytě zůstalo.
Vzniklo z toho pět obrovských pytlů.
Jeden po druhém jsem je odnesla za vstupní dveře a postavila ke zdi na chodbě.
Potom jsem zavolala zámečníka.
Přijel rychle. Vložku zámku vyměnil za necelou půlhodinu.
Když za ním zaklaply dveře, poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že ten byt patří skutečně mně.
Domov byl připravený na nový život.
Posadila jsem se na pohovku a otevřela v telefonu messenger.
V kontaktech jsem našla jméno „Roman Navrátil“.
Byl to zákonný manžel Lucie Řezníkové.
A byl to mimořádně tvrdý člověk.