Bývalý voják. Člověk zvyklý poroučet, neptat se a nestrpět odpor. A hlavně chorobně žárlivý.
K nové zprávě jsem připojila snímky obrazovky s konverzací Lucie Řezníkové a Davida Vaňka.
Než jsem je ale odeslala, udělala jsem v editoru jednu zásadní úpravu.
Vymazala jsem všechny zmínky o studentce Elišce Matoušekové.
Zmizely i věty typu „kryj mě před manželkou“.
Po mém zásahu vypadala jejich cizí korespondence úplně jinak. Špinavě. Jasně. Bez prostoru pro pochybnosti.
David: Dneska přijdu k tobě. Čekej mě. — 14. května, 15:40
Lucie: Budu čekat. A nezapomeň na parfém. Ten můj. — 14. května, 15:42
David: Už ho mám. Miluju tě. — 14. května, 15:45
Lucie: Já tebe taky, Davídku. — 14. května, 15:50
Byl to podvrh. Drsný, promyšlený a naprosto cynický.
Lucie s mým mužem nikdy nespala. Jen mu ochotně držela záda.
Jenže mně už na spravedlnosti nezáleželo ani trochu.
Pomáhala ničit můj život.
Tak já zničím ten její.
Stiskla jsem tlačítko „odeslat“.
Zpráva odešla. Dvě modré fajfky se rozsvítily téměř okamžitě.
Roman Navrátil si ji přečetl.
Na displeji se objevilo: „Píše…“
Bez jediného zaváhání jsem telefon vypnula.
Vzala jsem druhý, pracovní mobil.
Na obrazovce svítilo čtyřicet osm zmeškaných hovorů od Davida.
Dalších dvacet bylo od jeho matky.
Vytočila jsem manželovo číslo. Nečekala jsem dlouho.
— Petro! Co se sakra děje?! — zařval do telefonu tak vztekle, až mi zatrnulo u ucha.
— Podala jsem žádost o rozvod, Davide.
— Jaký rozvod?! Proč se nemůžu dostat domů?! A kde je moje auto?!
— Auto je prodané. Úspěšně. A tvoje věci stojí na chodbě.
— Ty ses úplně zbláznila?! — hlas se mu zlomil do chrapotu. — Okamžitě volám policii!
— Klidně. Byt je můj, měla jsem ho už před svatbou. A auto bylo napsané na mě.
— Proč mi tohle děláš?! — zaskučel najednou uboze.
— Kvůli Elišce. Kvůli dvěma rokům lží. A kvůli kabelce pro Lucii.
Na druhém konci se rozhostilo ticho. Těžké, mrtvé, skoro hmatatelné.
Slyšela jsem jen jeho dech. Namáhavý. Přerývaný. Jako když se chycené zvíře snaží najít únik.
— Petruško… Já ti všechno vysvětlím.
— Nemusíš.
— Byla to hloupost! Jedna pitomá chyba! Ona pro mě nic neznamená!
— Znamená. Znamená úplně všechno.
Ukončila jsem hovor.
Pak jsem vypnula i pracovní telefon.
Už se mi nikdy nedovolá.
Večer mi znovu zavolala máma.
— Petro, co se tam u vás stalo? — hlas se jí třásl drobnými záchvěvy. — Volala mi Stanislava Doležalová!
— A co ti povídala? — zeptala jsem se klidně a pomalu si nalila sklenku červeného vína.
— Že jsi Davida obrala o všechno! Že jsi ho vyhodila na ulici bez jediné koruny!
— To odpovídá skutečnosti.
— A teď mi volala i Lucie! — přešla máma do hysterického tónu.
— A co naše Lucka?
— Brečela! Roman ji strašně zmlátil a vyhodil z domu! Už prý taky podal žádost o rozvod!
Napila jsem se. Jen malý doušek.
Víno bylo trpké, syté a drahé.
— To se stává, — odpověděla jsem zcela vyrovnaně.
— Petro! Ty ses pomátla? Proč jsi tohle všechno udělala?!
— Jen jsem si v životě udělala generální úklid, mami.
— Lucie je samá modřina! A ještě jí berou salon kvůli dluhům!
— Salon si beru zpátky já. Od začátku je to můj prostor.
— Ty ses změnila v opravdové monstrum! — rozplakala se máma do sluchátka.
Neřekla jsem už nic.
Prostě jsem hovor ukončila.
V mém bytě panovalo ticho. Dokonalý klid. Nikdo už nelhal, nikdo mi nic nepředstíral, nikdo nehrál divadlo.
Dva roky ze mě všichni společně dělali pohodlnou, slepou hlupačku.
Bezostyšně využívali moje peníze. Moji důvěru. Moji ochotu přivírat oči.
Teď dostali konečné vyúčtování za své služby.
David dnes přespával u své Elišky Matoušekové. Bez auta a bez peněz ji ale přestane bavit mnohem rychleji, než čeká.
Lucie Řezníková skončila u matky. Bez bohatého manžela. Bez úspěšného podniku. Bez bezpečné masky nevinné kamarádky.
Na mém osobním účtu mezitím přibylo několik set tisíc korun.
A moje svědomí vůči sobě samotné zůstalo dokonale čisté.
Ano, nastrčila jsem Lucii pod pěsti žárlivého manžela.
S Davidem nespala. Jen jim ochotně svítila na cestu.
Ano, vyrobila jsem falešné důkazy.
Ano, rozbila jsem její manželství sprostou lží.
Protože pravda mi v tu chvíli připadala jako příliš mírný trest.
Dopila jsem víno a odložila prázdnou sklenku na dokonale uklizený stůl.
A vám je líto kamarádky, která přece jenom „stála opodál“?