Ten jí přece věnovali kolegové k třicátinám. A kávovar si koupila sama za roční prémie, protože Patrik tvrdil, že instantní káva mu „ničí auru“.
„Zapsáno. Vysavač je můj,“ pronesla Jana a opřela si tvář o dlaň. „Co máme na programu dál? Budeme půlit i moje zimní kozačky? Nebo se bojíš, že Anetce nebudou sedět?“
„Nezačínej s jedovatostmi,“ napomenul ji Patrik přísně a zvedl oči od zápisníku. „Pokračujeme. Chata tvých rodičů je jejich, o těch pár záhonů a shnilé fóliovníky nestojím, takže můžeš být v klidu. Moje úspory v kryptopeněžence jsou zase moje osobní riziko, proto je do dělení nezahrnujeme. A teď přichází to podstatné.“
Odmlčel se tak teatrálně, jako by právě oznamoval výsledek velkého soudního procesu. V kuchyni nastalo ticho, v němž bylo z předsíně slyšet jen Karla, jak se s vražednou houževnatostí zakusuje do Patrikovy tenisky.
„Byt.“
Jana lehce přimhouřila oči. Srdce jí na zlomek vteřiny vynechalo a pak se znovu rozběhlo, pomalu, těžce a pravidelně.
„Co přesně s bytem?“
„Bude nutné ho vyměnit za menší. Případně prodat a peníze rozdělit,“ oznámil Patrik tak nenuceně, jako by mluvil o zbylých bramborách od včerejší večeře. „Je to velký třípokojový byt. Pořízený během manželství. Nastěhovali jsme se sem rok po svatbě. A nezapomeň, že jsem tu vlastnoručně pokládal laminát v chodbě a měnil zásuvky.“
Napil se studeného čaje z hrnku a pokračoval:
„Samozřejmě ti můžu vyjít vstříc. Tvůj podíl od tebe odkoupím. Ale tak o třicet procent levněji, musí se zohlednit opotřebení rekonstrukce a taky to, že je to urgentní. Aneta teď bydlí v pronajaté garsonce a nemá tam dost místa. Potřebuje prostor na tvorbu, věnuje se energetickým praktikám a píše návody o ženskosti. Z menší ložnice bychom jí udělali pracovnu.“
V tu chvíli se na stole rozechvěl Patrikův telefon. Na displeji se rozsvítilo: „Anetka ❤️“. Patrik se ani nezačervenal. Přejel prstem po obrazovce a zvedl hovor přímo před svou zákonitou manželkou.
„Ano, kočičko? Jasně, všechno je v pohodě, řeším naše bydlení. Neboj se, mám to spočítané. Pusu, za chvíli jsem u tebe.“
Položil mobil displejem dolů a znovu se na Janu zadíval výrazem člověka, který už vidí vítěznou pásku za cílovou čárou.
„Takže zpátky k bytu. Dokud nenajdeme kupce, nebo dokud ti nevyplatím tvoji část, zůstaneme tu všichni nějakou dobu společně. Ty se můžeš přestěhovat do obýváku. Měsíc, dva to spolu vydržíme. Aneta není konfliktní typ, pokud se jí nebudeš míchat do života a komentovat jí jídelníček. Mimochodem je veganka, takže maso v lednici bude lepší dávat do spodní police.“
Jana pozorovala, jak Patrik úřednickým pohybem škrtá propiskou po papíře a vypisuje si jakási čísla. V jejím nitru už nezůstalo místo ani pro zmatek, ani pro ublíženost. Všechno vystřídal žhavý, dokonale průzračný vztek, do něhož se kupodivu mísilo pobavení.
Vybavila si, jak před šesti lety její matka, Věra Krejčíová, prodala starý dvoupokojový byt v centru, který zdědila, a k tomu i svou útulnou chatu za městem. Udělala to proto, aby „mladým“ koupila tenhle prostorný, světlý byt v dobré čtvrti. A Jana si najednou živě vzpomněla i na Patrika, jak si po zprávě o koupi spokojeně mnul ruce a hned usedal k počítači, aby začal vybírat vybavení do nového domova.