Mezi prvními položkami v košíku tehdy zářila obří plazmová televize, kterou si Patrik našel na internetu ještě dřív, než se vůbec začalo stěhovat.
A Jana si také vybavila matčin tichý, opatrně naléhavý hlas na chodbě, těsně před návštěvou notáře. „Janičko, chlap je dneska doma a zítra ho popadne krize středního věku. Ale byt musí stát na pevných základech. Napíšeme to raději na mě. Pro jistotu, ať je od všeho pokoj.“
Tehdy se jí to dotklo. Jak to matka může vůbec říct? Vždyť s Patrikem se milují, věří si, jsou přece manželé. Jenže Věra Krejčíová zůstala neoblomná jako železobetonový sloup. A Patrik byl v těch dnech tak pohlcený výběrem herní konzole k nové televizi, že se o papírování nezajímal ani náznakem. Stačilo mu vědomí, že se stěhují do lepšího. Upřímně žil v přesvědčení, že když už mají razítko v oddacím listě, patří mu polovina bytu automaticky. Už jen z titulu jeho mužské důležitosti.
„Takže jestli tomu dobře rozumím,“ pronesla Jana a založila si ruce na prsou, „ty sem chceš nastěhovat svoji veganku Anetu, dát jí naši ložnici a mě odsunout do obýváku?“
Její hlas byl tak klidný, až z něj šel mráz po zádech.
„A proč by ne?“ podivil se Patrik naprosto opravdově, jako by nechápal, co je na tom nejasného. „Jsme snad civilizovaní lidi, ne? Ona je dokonce ochotná naučit tě meditace na odpuštění. Pomohlo by ti to pustit negativitu. Poslední dobou jsi nějaká podrážděná. Možná už se na tobě podepisuje věk.“
Jana se zvedla od stolu. Smích se jí dral do hrdla a lechtal ji někde pod žebry. Došla ke kuchyňské komodě a vysunula horní zásuvku, kam ukládala důležité listiny, účtenky za služby, záruční listy a všechny ty papíry, které držely domácnost v chodu.
Patrik tam nikdy ani nenakoukl. Placení účtů patřilo k jejím neviditelným povinnostem, stejně jako hlídání toaletního papíru, pracího prášku nebo internetu.
„Jsem rád, že to bereš rozumně,“ protáhl se Patrik spokojeně na židli, zjevně potěšený vlastním výkonem. „Tak si do víkendu sbal věci, jo? A vyklidíš skříň v ložnici, abychom s Anetou mohli v klidu přivézt její krabice. Jo a poličku v koupelně taky uvolni. Má dost pečující kosmetiky.“
Jana vytáhla pevnou modrou plastovou složku. Cvakla patentkou. Uvnitř ležel výpis z katastru nemovitostí, kupní smlouva a pořádně silný svazek dokladů o platbách.
„Patriku, pamatuješ si, kdy jsme se sem nastěhovali?“ zeptala se, zatímco mezi prsty ledabyle přehrabovala tvrdší listy papíru.
„V devatenáctém. Na podzim. A co jako?“ sáhl znovu po ubrousku a začal si soustředěně čistit špínu zpod nehtu. „Už jsem ti říkal, že to bylo koupené za manželství. Zákon je zákon. Společné jmění manželů. Googloval jsem to.“
„On to googloval,“ zopakovala Jana zamyšleně.
Přistoupila zpátky ke stolu a položila před něj jediný list s modrým razítkem.
„Tak se na to podívej, pane právníku z gauče. Druhý řádek shora. Kolonka vlastník.“
Patrik otráveně vydechl, odložil ubrousek a konečně sklopil oči k dokumentu. Zpočátku měl ve tváři jen blahosklonnou nudu. Pořád ještě pobýval ve svém vlastním světě, kde vystupoval jako úspěšný muž, který své ženě velkoryse přenechává vysavač.
Pak mu však obočí začalo pomalu stoupat vzhůru a přes čelo se mu začaly skládat hluboké vrásky.