Na okamžik zamrkal. Pak si přejel dlaní přes oči, jako by se mu písmena na papíře musela každou chvíli proměnit v něco jiného. Sklonil se blíž, téměř nosem k listu.
„Krejčíová… Věra…“ přečetl nahlas přiškrceným, chraplavým šepotem. „To je přece… tvoje máma.“
„Výjimečný postřeh na člověka s tak vytříbenou aurou,“ pousmála se Jana. Ten úsměv byl ostrý a studený jako led. „Ano, moje matka, Patriku. Ta, která prodala své dědictví, aby se tenhle byt mohl koupit. A nechala ho napsat na sebe, protože tě od začátku považovala za mluvku bez obsahu. Takže z toho, co tu vzniklo za manželství, ti patří nanejvýš gauč, flek na tričku a televize.“
Patrikovi se z obličeje začala vytrácet barva. Jeho sebejistota, která ještě před chvílí vyplňovala celou kuchyň, se rozpadala přímo před jejíma očima. Zůstával po ní jen zmatený, zaskočený chlap, který najednou nevěděl, kam s rukama.
„Počkej… jak jako na tvoji mámu?“ polkl naprázdno a v prstech začal drtit ubrousek. Na čele se mu objevily drobné kapky potu. „Vždyť jsme byli manželé! Rodina! To nemůže být legální! Já jsem tady pokládal laminát! Kupoval jsem zásuvky!“
„Laminát se platil z mých peněz za dovolenou,“ odpověděla Jana klidně. „A položil jsi ho tak šikovně, že v předsíni dodnes vrže každé třetí prkno. Všechno je naprosto v souladu se zákonem, drahý. Ten paragraf, který sis tak horlivě našel na internetu, se na cizí majetek nevztahuje.“
Obešla stůl, dvěma prsty mu sebrala zápisník s jeho „brilantním plánem“ dělení majetku a bez nejmenšího zaváhání ho hodila do koše pod dřezem. Vzápětí tam dopadlo i jeho pero.
„A teď si tvůj návrh trochu upravíme,“ opřela se dlaněmi o desku stolu a sklonila se nad ním. Patrik seděl shrbeně a působil najednou menší než kdy dřív. „Auto prodáme a peníze rozdělíme přesně napůl, protože splátky úvěru jsem platila já během manželství, takže tohle společný majetek opravdu je. Tvoje úspory v kryptu, které jsi tak pečlivě schovával, se budou řešit u soudu. Můj advokát si příslušné informace obstará s velkou chutí. Vysavač si nechám já. Televizi si klidně odnes. Můžeš se s Anetou dívat na pořady o veganství.“
„Jani, co to děláš…“ pokusil se Patrik o úsměv, jenže vyšel z toho jen ubohý škleb. Rty se mu třásly a hlas mu přeskočil do tenkého písknutí. „Vždyť se přece můžeme nějak domluvit. Kam mám teď jít? Aneta má garsonku devatenáct metrů, není tam ani pračka… Přece mě nevyhodíš jen tak na ulici. Nejsme si cizí, proboha.“
Jana se na něj dívala shora. Najednou jí všechny ty roky připadaly neuvěřitelně vzdálené. Večeře, za které nikdy neslyšela poděkování. Košile vyžehlené do posledního záhybu. Jeho povýšený tón. Lenost schovaná za vznešené řeči o energiích, seberozvoji a vyšším smyslu. Všechno to bylo směšné a malé. Jako by konečně po sedmi letech zula boty, které ji celou dobu nesnesitelně tlačily.
Vzala ze stolu jeho prázdný talíř od boršče a s hlasitým cinknutím ho položila do dřezu.
„Televizi si vezmi,“ řekla vyrovnaně. V jejím ledově klidném hlase zněla naprostá svoboda. „A svoje věci si odnes ještě dnes. Do osmi večer.“